Článek
Komunista není vždy totéž. Přesto nelze před minulostí zavírat oči
Kdykoliv se v České republice otevře debata o odpovědnosti komunistických funkcionářů za minulý režim, rozhoří se emoce. Jedni tvrdí, že všichni členové Komunistické strany nesou svůj díl viny za nesvobodu, perzekuce a zničené životy. Druzí namítají, že házet všechny do jednoho pytle je nespravedlivé a odporuje to zdravému rozumu. A právě zde začíná problém.
Jako člověk, který prožil dětství v komunismu, si velmi dobře pamatuji, že byli lidé, kteří vstoupili do strany ze zištných důvodů protože chtěli lepší funkci, vyšší plat, zahraniční cesty nebo kariérní postup. Nikdo je však k tomu nenutil. Naopak využili systém ve svůj prospěch a vědomě se stali součástí mechanismu, který diskriminoval ty, kteří měli jiný názor. Pak tu však byli i lidé, kteří stáli před mnohem složitější volbou.
Vzpomínám si například na otce mé kamarádky. Jeho starší dcera byla výborná studentka a chtěla na vysokou školu. Bylo mu naznačeno, že pokud vstoupí do strany, bude mít větší šanci, že ji ke studiu vůbec pustí. Co měl dělat? Obětovat budoucnost svého dítěte kvůli principu? Nebo ustoupit systému, se kterým ve skutečnosti nesouhlasil? Dnes se na takovou situaci díváme ze vzdálenosti několika desetiletí. Jenže tehdy šlo o skutečné lidské osudy.
Trestat všechny stejně je chyba
Když dnes stát bývalým představitelům a funkcionářům režimu krátí důchody, měl by si položit zásadní otázku: koho vlastně trestá? Řadového člena, který podepsal přihlášku pod tlakem, aby jeho děti mohly studovat? Nebo vysokého funkcionáře, který rozhodoval o kariérách jiných lidí, schvaloval kádrové posudky a aktivně pomáhal udržovat represivní režim? To jsou přece dvě naprosto odlišné věci.
Moderní demokratický stát by měl stát na individuální odpovědnosti, nikoli na principu kolektivní viny. Pokud začneme lidi posuzovat pouze podle stranické knížky, dostáváme se na velmi tenký led. Právě komunistický režim přece lidi posuzoval podle jejich původu, příbuzných či politických názorů. Opravdu chceme po těch letech používat podobné principy?
Jsou však lidé, u nichž ohledy brát nelze
Na druhé straně by bylo stejně naivní tvrdit, že všichni byli oběťmi systému. Nebyli.
Existovala nemalá skupina lidí, kteří do strany vstoupili dobrovolně a vědomě. Ne proto, že museli uživit rodinu nebo ochránit budoucnost svých dětí. Vstoupili proto, že jim systém nabízel výhody. Právě tito lidé často získávali vedoucí pozice, rozhodovali o jiných občanech, podíleli se na kádrování a využívali privilegia, která byla běžným lidem nedostupná. Zatímco někdo nemohl studovat kvůli politickému názoru svých rodičů, jiný díky stranické legitimaci stoupal po kariérním žebříčku.
V takových případech je argument o „době“ nebo „tlaku okolností“ výrazně slabší. Jestliže někdo vědomě profitoval z nespravedlivého systému, je správné, že nese alespoň symbolickou a finanční odpovědnost. Ne z pomsty. Ale jako vyjádření toho, že demokratický stát nezapomíná na svou historii.
Bohužel mám pocit, že mnozí lidé dnes na podstatu komunistického režimu a jeho praktiky již zapomněli. Nechají se snadno opít líbivými slovy, uhlazenou rétorikou a propracovaným marketingem. Mnohým z nich pak vůbec nevadí, že se ve vysokých veřejných funkcích i dnes objevují bývalí pragmatičtí kariéristé, nikoli ti řadoví členové, kteří se tenkrát jen snažili ochránit svoje rodiny, ale právě ti, pro něž byl režim pouhým výtahem k moci.
Kde tedy hledat spravedlnost?
Spravedlnost nesmí být slepá ani k utrpení obětí komunismu, ani k individuálním lidským příběhům.
Proto platí, že jednoduché řešení neexistuje. Krátit důchody plošně všem bývalým členům KSČ bez rozdílu by bylo nespravedlivé. To, že se stát zaměřil na vysoce postavené funkcionáře a představitele represivního aparátu, kteří aktivně udržovali systém nesvobody a získávali díky tomu výhody, dává smysl. Přesto je nutné neustále hlídat hranici mezi spravedlností a kolektivní vinou.
Historie totiž není jen soupis paragrafů a stranických legitimací. Je především souborem lidských osudů. A právě proto bychom si měli dát velký pozor na to, abychom dnes nesoudili všechny stejným metrem. Mezi člověkem, který vstoupil do strany kvůli kariéře, a člověkem, který se snažil zajistit budoucnost svému dítěti, totiž existuje zásadní morální rozdíl. Možná větší, než si dnes mnozí chceme připustit.
