Článek
Evropská unie prochází obdobím strategických turbulencí. Tváří v tvář Donaldu Trumpovi – ofenzivnímu, vypočítavému a mistrovi načasování se Brusel zdá být dezorientovaný. Zatímco Washington uzavírá nové obchodní dohody, posiluje vojenské aliance a diktuje podmínky, Evropa reaguje pomalu a bez jednoty.
Nedávná dohoda mezi Spojenými státy a Japonskem, tlak na evropské exportéry, absence důvěryhodných obchodních alternativ, vojenská závislost na NATO to vše přispívá k oslabení pozice EU.
Evropa zády ke zdi, Trump diktuje tempo
Obchod je jen částí rovnice ve vztahu mezi 27 členskými státy EU a Spojenými státy největším obchodním partnerem bloku. Vedle něj je tu obrana, o které se Donald Trump dlouze zmínil, když přivítal masivní americké nákupy zbraní, které schválily země NATO na červnovém summitu. A pak je tu Ukrajina, téma, které Evropané nemohou řešit bez podpory Washingtonu.
Evropská unie navíc nemá žádnou skutečnou obchodní alternativu, a tak se EU ocitla v pasti.
Trump rozehrál hru, ve které má EU málo tahů. A každý další krok bude bolet.
Von der Leyenová je atlantistka
Je důležité si uvědomit, že předsedkyně Evropské komise není neutrální a nikdy nebyla. Ursula von der Leyenová (66 let), bývalá německá ministryně obrany, vždy prosazovala úzké partnerství s USA jako klíčovou součást německé zahraniční politiky. Tento její postoj se po parlamentních volbách 23. února a návratu její křesťanskodemokratické strany k moci v Berlíně proměnil v jasné sladění s kancléřem Friedrichem Merzem, který prosazoval obchodní dohodu za každou cenu s cílem ochránit německý export.
Německo investuje, ale obchodní válka může všechno zhatit
Na začátku června oznámila německá vláda historický plán obnovy: investovat 500 miliard eur do infrastruktury (energetiky, digitalizace a stejnou částku do obrany). Celkem 1 bilion eur investic, financovaných převážně půjčkami ve výši 850 miliard eur do roku 2029. Ambiciózní plán, který má posílit pozici Německa v turbulentním světě.
Jenže Berlín potřebuje klid. Stabilitu. A především konkurenceschopnost svých výrobců, aby dokázali absorbovat 15% cla, která přináší nová dohoda s USA. Německý průmysl je silný, ale závislý na vývozu. A energetická potřeba je obrovská, po odstřižení od ruského plynu je dovoz amerických energetických surovin klíčový.
Na rozdíl od Francie není pro Německo dovoz amerických zemědělských produktů zásadní problém. Zemědělství zde nehraje tak významnou roli. Berlín tedy může s Washingtonem jednat pragmaticky bez vnitřního tlaku, který Paříž dusí.
Otázka zní: vydrží tato rovnováha? Nebo obchodní válka s USA zničí německé plány dřív, než se stihnou rozjet?
Macron mlčí
Emmanuel Macron mlčí, ví, že prohrál. Ve srovnání s Německem měla Francie v obchodních jednáních s USA slabší pozici. Do Spojených států vyváží méně, a její dva klíčové sektory jako je letectví a luxusní zboží se s novou dohodou dokážou vyrovnat. Letectví bude od cel osvobozeno, zatímco luxusní zboží si díky vysokým maržím může dovolit absorbovat 15% clo bez větších dopadů.
Za kulisami sehrál důležitou roli Bernard Arnault, vlivný šéf impéria LVMH, který byl pozván na Trumpovu inauguraci a aktivně prosazoval uzavření dohody. Francie, která se stavěla do role odporu chtěla zdanit americké internetové giganty a zároveň chránit svůj zemědělský sektor před americkým dovozem – zůstala bez spojenců.
Trump rozehrál globální obchodní šachy a EU je v matové pozici.
Prezident Spojených států není vyjednavačem jen tak pro nic za nic. Nedávná dohoda s Japonskem, která stanovila 15% cla a přinesla americké ekonomice příslib japonských investic ve výši 550 miliard eur, postavila Evropskou unii do velmi nevýhodné pozice. Japonští výrobci totiž mají kapacitu nahradit evropské produkty v celé řadě segmentů.
Trump navíc chytrým tahem stanovil ultimátum na 1. srpen tedy v době, kdy si většina evropských politiků a úředníků bere dovolenou. A jeho poslední trumf? NATO. Spojenectví, které přemluvil k vojenským objednávkám. Jak, ale začít obchodní válku s někým, kdo vás alespoň na papíře stále chrání?
Evropská unie se ocitla v pasti. Na jedné straně tlak na konkurenceschopnost, na druhé straně geopolitická závislost. A Trump? Ten hraje dál. Tvrdě a efektivně.
