Článek
Dvě fronty v jednom supermarketu
Pohled do běžného českého supermarketu v pátek odpoledne je jako pohled na bitevní pole. Na jedné straně stojí senior, který u regálu s máslem v akci přepočítává každou korunu a v hlavě mu běží kalkulačka přežití do příštího důchodu. Na straně druhé mladá matka, která s povzdechem hází do košíku balík plen za pětistovku a v duchu počítá, jestli po zaplacení hypotéky zbyde na boty pro starší dítě.
Dnešní doba nás postavila proti sobě. Máme pocit, že drahota si vybrala právě nás jako svůj hlavní terč. Zdražování se stalo tématem číslo jedna u rodinných obědů i v čekárnách u lékaře. Ale zatímco ceny rostou plošně, naše schopnost pochopit toho druhého klesá k nule. Sedíme v jedné lodi, která se potápí, ale místo vylévání vody se hádáme o to, kdo má těžší veslo.
„Důchod není na přežití,“ zní z jedné strany
Senioři mají pocit, že se na ně zapomnělo. Celý život pracovali, budovali tuto zemi a teď, když by si měli užívat klidu, tráví čas studováním akčních letáků. Pro ně není zvýšení ceny chleba o pár korun jen statistickým údajem. Je to zásah do důstojnosti. „Mladí si pořád stěžují, ale mají plné košíky a jezdí v nových autech,“.
Z pohledu seniora je svět nespravedlivý. Mají pevný příjem, který sice stát valorizuje, ale inflace je vždycky o krok napřed. Když se rozbije pračka nebo přijde nedoplatek za plyn, je to pro mnohé z nich osobní bankrot. Cítí se jako rukojmí systému, který jim nedovoluje si přivydělat buď kvůli zdraví, nebo proto, že o ně na trhu práce nikdo nestojí. Jejich největším nepřítelem je pocit bezmoci.
„Hypotéka nás sežere zaživa,“ zní z druhé
Mladí rodiče se naopak na seniory dívají s tichou (a někdy hlasitou) závistí. „Mají své byty v osobním vlastnictví, které dostali za hubičku, a ještě si stěžují na pětikorunu u rohlíku?“ pění otec od rodiny, kterému banka právě zvedla úrok na hypotéce a splátka mu vyskočila o osm tisíc měsíčně.
Pro dnešní mladou generaci je bydlení největším strašákem. Zatímco dříve byl byt standardem, dnes je to luxus, za který platí svobodou. Rodiče malých dětí jsou drceni mezi mlýnskými kameny: na jedné straně astronomické náklady na život a na druhé straně tlak na to, aby jejich děti měly všechno od kroužků po kvalitní stravu. Mají sice vyšší příjmy než senioři, ale jejich povinné výdaje jsou tak obrovské, že na konci měsíce jsou na tom často stejně jako ten důchodce. Jsou „bohatí na papíře“, ale chudí v peněžence.
Past na peníze. Kde nám to utíká?
Tady se dostáváme k jádru pudla. Obě generace mají své černé díry na peníze. Když se podíváte do košíku seniora, uvidíte věci, které mladí nechápou. Proč si kupuje ty předražené bylinkové čaje z teleshoppingu nebo losy za stovku? Pro seniory jsou to často fragmenty starého světa, kterých se nechtějí vzdát, protože jim dávají pocit jistoty a rituálu. Jsou to drobné radosti v moři stereotypu.
Mladí rodiče mají zase své nutnosti. Opravdu dítě potřebuje značkové legíny za tisícovku? Musí mít každou novou hračku, která bliká a hraje? „Musí, aby nebylo v kolektivu za chudáka,“ zní nejčastější argument. Žijeme v době diktátu sociálních sítí. Instagramové profily dokonalých matek vytvářejí iluzi, že kdo nekupuje bio a nemá pokojíček jako z katalogu, selhal. Mladí rodiče tak často utrácejí peníze, které nemají, za věci, které nepotřebují.
Psychologický profil oběti
Utrácení není jen o matematice, je to o emocích. Senior, který jde třikrát týdně do obchodu pro dvě věci, neutrácí jen peníze, ale kupuje si sociální kontakt. Prodavačka je možná jediný člověk, se kterým ten den promluví. Mladý rodič, který kliká na koupit u drahé autodráhy o půlnoci v posteli, si zase kupuje odpustek za to, že je celý den v práci a na dítě nemá čas.
Obě strany jsou obětí marketingu, který cílí na jejich nejcitlivější místa u starších na zdraví a strach z osamělosti, u mladých na pocit viny a ambice. A místo, aby se spojili proti společnému nepříteli (drahotě a manipulaci), vybíjejí si vztek na sobě navzájem.
Co nám skutečně zůstává v rukou?
Pravda o drahotě je taková, že životní úroveň v Česku klesla všem. Ale zatímco se hádáme o to, kdo má větší nárok na soucit, uniká nám to podstatné. Štěstí se neschovává v nákupní tašce. Senioři touží po uznání a čase se svými blízkými. Mladí rodiče touží po troše klidu a jistotě, že jejich děti budou mít budoucnost.
Když přijde řeč na šetření, každý se zatne. „Já už nemám kde brát,“ říká důchodce. „Já nemůžu dítěti nic upřít,“ říká matka. Ale ruku na srdce opravdu to nejde? Problém není v tom, že bychom neuměli počítat, ale v tom, že neumíme slevit ze svých nároků. Chceme mít všechno hned a bez omezení. Jenže doba levných peněz a levné energie skončila.
Jak z toho ven? Smírčí smlouva generací
Cesta ven nevede přes další dávky od státu, ale přes změnu myšlení.
Senioři by se měli přestat bát technologií a nechat si od mladých poradit, jak ušetřit na energiích nebo jak najít levnější léky. Měli by pochopit, že mladí nejsou rozmazlení, ale jsou pod obrovským tlakem výkonu.
Mladí rodiče by se měli naučit skromnosti, kterou jejich rodiče a prarodiče ovládali mistrně. Přestat se honit za iluzí dokonalosti.
Dnešní život je drahý. To je fakt, který nezměníme. Ale to, jak se k němu postavíme, je na nás. Můžeme dál vést tuhle zákopovou válku o to, kdo víc trpí. Můžeme si dál vyčítat každou koupenou kávu nebo každé zaplacené léky. Ale na konci dne nám to peněženku nenaplní.
Pravda je taková, že obě generace mají své slabiny i své legitimní strachy. Senioři nejsou jen stěžovatelé a mladí nejsou jen rozmařilci. Jsme jedna společnost. A dokud budeme ukazovat prstem na souseda přes plot (nebo přes chodbu), budeme jen chudší a to nejen finančně, ale i lidsky. Možná je čas přestat řešit, co má v košíku ten druhý.
