Článek
Kdo vlastně plní soukromé školy
Představa, že na soukromá gymnázia odcházejí výhradně čtverkaři, kteří pohořeli u jednotných přijímacích zkoušek, je mýtus. Dnešní realita, zejména v Praze a okolí, vypadá úplně jinak. Na soukromé školy se hlásí tisíce dětí, které mají v pololetí jedničky a v Cermat testech dosahují vysoce nadprůměrných výsledků. Problém není v jejich nedostatku znalostí, ale v absolutním nedostatku míst na státních školách. Systém je nastaven tak rigidně, že v silných ročnících o úspěchu či neúspěchu nerozhoduje to, zda je dítě chytré, ale zda v dubnu v ranním stresu neudělalo o dvě chyby v testu více než jeho vrstevník. Když na jedno místo na státním gymnáziu připadá pět, sedm nebo i deset zájemců, je statisticky nevyhnutelné, že pod čarou skončí stovky excelentních studentů. Soukromé školy pro tyto rodiny nejsou snadnou cestou, ale záchranným lanem před tím, aby dítě s akademickým potenciálem neskončilo na oboru, který ho vůbec nezajímá.
Psychologická jistota v nekompromisním systému
Zároveň však nelze přehlížet další podstatný rozměr, který hraje v uvažování rodin obrovskou roli, a tím je pragmatická úvaha samotných žáků. Mezi dětmi se naprosto logicky šíří argument: „No a co, že mám teď horší známky, když se nedostanu na státní, půjdu na soukromou a tam se dostanu.“ Pro generaci dětí vystavených enormnímu tlaku na výkon představuje existence placeného školství zásadní psychologickou pojistku.
Soukromé školy tak fungují jako druhá šance pro ty, kterým zkrátka nesedl rigidní státní dril nebo udělali chybu v nevhodný moment, a nabízejí jim možnost dokázat své kvality v méně upjatém prostředí.
Kvalita učitelů a prostředí jako vědomá volba
Argument, že rodiče nedávají děti na soukromé školy kvůli kvalitnějším učitelům, je rovněž diskutabilní. Státní školství má bezpochyby celou řadu vynikajících, pro věc zapálených pedagogů. Jenže státní systém jako celek je často svázán neúprosnou byrokratickou mašinérií, tabulkovými platy a rigidními osnovami. Soukromé školy, které jsou poháněny tržním prostředím, si jednoduše nemohou dovolit držet vyhořelé učitele, kteří si pouze odučí své hodiny. Nabízejí menší počty žáků ve třídách, což umožňuje individuální přístup, který je na státní škole s téměř třiceti dětmi v jedné učebně fyzicky nerealizovatelný.
Prosazují moderní formy výuky, důraz na kritické myšlení, projektové vyučování a měkké dovednosti, které státní rámcové programy sice zmiňují, ale praxe na mnoha místech zamrzla v minulém století. Vytvářejí partnerský přístup, kde student není jen položkou v třídní knize, ale klientem a partnerem v diskusi. Rodiče, kteří platí školné, neplatí za proplutí bez práce, ale za prostředí, kde se jejich dítě nebude bát vyjádřit svůj názor a kde vzdělávání dává smysl.
Podnikatelský kalkul, nebo selhání státu
Častá řečnická otázka, proč by si někdo nezaložil soukromou školu, když ví, že ji naplní, trefuje hřebíček na hlavičku, ale v úplně jiném smyslu. Ano, je to byznys. Ale tento byznys mohl vzniknout a prosperovat jen proto, že stát a kraje jako zřizovatelé dlouhodobě selhávají ve své základní roli. Demografický vývoj byl znám patnáct let dopředu a všichni věděli, že do věku středoškoláků dorazí silné ročníky. Přesto se kapacity státních gymnázií navyšovaly hlemýždím tempem a často vůbec.
Soukromý sektor pouze zaplnil obrovskou díru na trhu, kterou stát svou neschopností flexibilně reagovat vytvořil. Obviňovat zakladatele soukromých škol z toho, že vydělávají na vzdělávání, je jako obviňovat soukromé pekaře, že pečou rohlíky, když státní pekárny mají zavřeno.
Nebezpečný sociální rozkol
Tento trend však s sebou nese jedno obrovské, celospolečenské riziko. Pokud se třetina dětí v Praze vzdělává na soukromých školách, dochází k nebezpečné segregaci společnosti. Kvalitní soukromé vzdělání se stává komoditou dostupnou pouze pro rodiny, které si mohou dovolit platit tisíce či desetitisíce korun měsíčně. Děti z rodin, které tyto finanční možnosti nemají, jsou diskriminovány systémem, i kdyby byly sebevíc talentované. Pokud neuspějí v brutálním přetlaku na státní školy, cesta k maturitě a vysoké škole se jim kvůli chybějícím financím rodičů dramaticky komplikuje. V takovém bodě už totiž možnost říct si „půjdu na soukromou“ přestává být svobodnou volbou a stává se výsadou vyvolených.
Nárůst počtu dětí na soukromých gymnáziích není vizitkou hloupých a líných dětí bohatých rodičů. Je to vysvědčení pro státní správu, která nedokázala zajistit dostatek kapacit tam, kde je po nich poptávka. Dokud stát nepochopí, že gymnázia nemají být elitními kluby pro vyvolené, ale standardní cestou pro všechny děti, které chtějí studovat, budou soukromé školy dál zažívat boom. A rodičům, kteří do nich své děti posílají, nelze vyčítat vůbec nic, protože pro budoucnost svých potomků dělají jen to nejlepší, co jim současný zpackaný systém umožňuje.
Anketa
Zdroje:
