Článek
Znám ten pocit a věřím, že v tom zdaleka nejsem sama. Člověk si takhle v klidu usrkává kávu, čte si zprávy na internetu, nasává atmosféru dne a najednou na něj z displeje mobilu či počítače vybafne titulková bomba: Známý téměř sedmdesátník se znovu oženil a vzal si o dvaatřicet let mladší krásku!
V té chvíli káva málem vyprskne na displej. Ruka se zcela automaticky vyhrne k čelu, hlava se nevěřícně zakroutí a v duchu projede jediná úsečná myšlenka: Páni… to myslí vážně?
Zatímco jeden z partnerů si ještě živě vzpomíná na to, jak v sedmdesátých letech stál nekonečnou frontu na banány, v televizi běžely Čtyři z tanku a pes a vrcholem techniky byl černobílý televizor jako vystřiženou z muzea, ta druhá si v té době ještě ani neutírala nos. Když on slavil padesátku, pomalu bilancoval dosavadní život a přemýšlel, jestli ho ty kolena bolí z fotbalu nebo ze stáří, ona na základní škole teprve louskala násobilku a učila se vyjmenovaná slova. A teď? Teď stojí u oltáře, krájí třípatrový svatební dort, pózují fotografům a tváří se, že třicet dva let sem, třicet dva let tam, věk je přece jenom bezvýznamné číslo na papíře a láska hory přenáší.
Samozřejmě, světové celebrity v tomhle oboru drží dlouhodobé prvenství. Tam už dneska nikoho nepřekvapí, když se slavný režisér, herec, zpěvák v letech promenáduje po červeném koberci s dívkou, která by věkově odpovídala spíše jeho vnučce než partnerce. Vypadá to tam jako zavedený standard. Vybuduješ kariéru, získáš slávu, nakoupíš nemovitosti, vyměníš manželku za novější model a tváříš se, že jsi chytil druhý dech.
Ale když se podobné kousky odehrávají na naší malé české zahrádce, má to pro nás vždycky zvláštní, neopakovatelnou příchuť. Český rybníček je malý, všichni si tak trochu vidí do talíře a jakmile se objeví zpráva, že některý z našich známých herců či jiných známých osobností udělal podobné životní salto, diskuzní fóra praskají ve švech. Člověku to nedá a začne přemýšlet nad tím neviditelným soukolím, které takové vztahy pohání.
Co v tom vlastně je?
Je to ta pověstná, čistá, osudová a nezištná láska, která nezná hranic, ignoruje kalendářní roky a prostě si nevybírá? Nebo je to spíš tichá dohoda dvou pragmatických lidí, kde jedna strana nabízí mladistvý elán, reprezentativní vzhled a čerstvou energii do žil, zatímco druhá strana kontruje tučným kontem, společenským statusem, slávou, životním nadhledem a pocitem absolutní jistoty?
Když se nad tím člověk zamyslí bez emocí, možná je v tom od každého trochu. Pro zralého muže je pohled na mladou tvář po svém boku tím nejlepším elixírem mládí. Funguje to spolehlivěji než jakékoliv vitaminové doplňky z lékárny nebo drahé pobyty v lázních. Muž se najednou cítí znovu potřebný, plný síly a před ostatními vrstevníky si dokáže, že „na to ještě má“. Zvedá to ego s neuvěřitelnou lehkostí.
A co z toho má mladá žena? Mít vedle sebe muže, který už má své životní bouře za sebou, má „všechno vyřešeno“, netrpí mladickou nejistotou, neřeší, čím bude, až vyroste, ví, co od života chce (a většinou si to také může finančně i společensky dovolit), má své nepopiratelné kouzlo. Místo nezralého vrstevníka, který víkend co víkend řeší, do kterého baru zajít a s kým propařit noc, má vedle sebe zralou osobnost, mentora a ochránce v jednom.
Jenže mince má vždycky dvě strany a po každém svatebním veselí nakonec přichází všední den.
Zatímco na začátku vládne opojení z nového vztahu, fotografové cvakají a známí gratulují, čas je neúprosný. Generační propast se nedá přelstít ani tím nejlepším make-upem, ani plastickou chirurgií. Co nastane za deset nebo patnáct let? Až se po večerech ukáže, že zatímco ona je na vrcholu sil, chce cestovat, objevovat svět, chodit do společnosti a budovat kariéru, on by si nejraději pustil film, dal nohy do tepla a šel spát v devět, protože ho zlobí kyčel a změna počasí mu nedělá dobře?
Rozdílnost generací se nejlépe pozná na úplných zbytečnostech. Zkuste si představit večerní rozhovor, kdy jeden partner vzpomíná na znělky ze starých večerníčků, na chuť Pedro žvýkaček a na to, jak se na prázdniny jezdilo v žigulíku bez klimatizace, a druhý partner na něj kouká jako na exponát z Národního muzea, protože jeho dětství už bylo plné smartphonů, sociálních sítí a internetu.
A co teprve reakce okolí a rodiny? To je kapitola sama pro sebe. Představit rodičům partnera, který je věkově starší než oni sami, vyžaduje pořádnou dávku odvahy a hroší kůži. Rodinné oslavy se pak snadno mění v přehlídku rozpačitých úsměvů, kdy si tchán s zetěm povídají o tom, jaké léky na tlak komu lépe zabírají.
Přesto všechno se musím přiznat k jedné věci. Když o takové svatbě čtu v novinách, vlastně mě to neuráží ani nerozčiluje. Spíš mi to vykouzlí úsměv na tváři. Je v tom kus fascinace lidskou rozmanitostí a odvahou (nebo možná naivitou?), s jakou se někteří lidé vrhají do vztahů, které na papíře nedávají ani trochu smysl.
Nakonec si totiž člověk stejně řekne to staré známé: Ať si každý dělá, co chce, pokud tím nikomu neubližuje. Život je příliš krátký na to, abychom ostatním kádrovali jejich rodinné příslušníky nebo jim počítali svíčky na narozeninovém dortu. Svět je díky těmto mezigeneračním výstřednostem o něco pestřejší, bulvární novináři mají o čem psát, my ostatní máme u ranní kávy o čem kroutit hlavou.
A tak nezbývá než popřát všem novomanželům s třicetiletým rozdílem hodně štěstí, pevné nervy, hodně tolerance a především – pořádně pevné zdraví. Protože to budou v příštích letech potřebovat ze všeho nejvíce!
