Článek
Pamatuji si ho ještě z dob, kdy nechodil v padnoucím obleku po chodnících kolem Poslanecké sněmovny ani nepózoval před objektivy kamer v záři reflektorů. Pamatuji si ho jako obyčejného chlapa, který chodil po Suché Lozi s otevřenýma očima, úsměvem na tváři a vřelým pozdravem pro každého, s kým se na ulici potkal. Učitel zeměpisu a matematiky, skaut tělem i duší, starosta, vzorný táta od rodiny a člověk, ze kterého lidskost a přirozená autorita sálaly na sto honů.
Pro svou rodnou vesničku na samém úpatí Bílých Karpat jako starosta dělal od prvního dne první poslední. Pod jeho rukama to v obci neuvěřitelně ožilo, stavělo se, budovalo, plánovalo pro děti i pro dospělé. Suchá Loz doslova vzkvétala a bylo zřejmé, že práce s lidmi ho z hloubi srdce baví a naplňuje. Nedělal to pro tituly, nedělal to pro slávu ani pro teplé místo na úřadě. Dělal to proto, že k té krajině a lidem v ní měl a má nefalšovaný, hluboký vztah. Když se pak jednoho dne rozhodl, že se vrhne do velké politiky, upřímně jsem se divila. Říkala jsem si v duchu, proč má takhle slušný člověk zapotřebí skákat do toho dravého politického kalupu.
Pevný charakter, který nezlomila ani pražská smetánka
Jenže Petr překvapil všechny pochybovače. Zůstal svůj. Ani vysoká politika, ani nejrůznější funkce, vliv nebo pražské salony ho nezměnily. Kdykoliv se vrátil domů na Moravu, na venkov pod Bílé Karpaty, byl to pořád ten stejný chlap. Rázný, ale přívětivý. Ochotný kdykoliv se zastavit, popovídat si se sousedy o úrodě, o škole, o obyčejných starostech všedního dne a nezvedat nos nahoru jen proto, že má na vizitce vysoký státní post.
Byl to právě on, kdo dal hnutí STAN jeho skutečnou duši a srdce. Ať si dnes různí političtí komentátoři, analytici nebo rádoby experti říkají v televizních debatách co chtějí o tom, kdo byl tenkrát u zrodu jakým mecenášem, kdo držel ochrannou ruku nad financemi a kdo stál v pozadí. STAN byl ve svých počátcích zosobněním té nejsilnější myšlenky: poctivé komunální politiky zdola, postavené na lidech, které sousedé dobře znají a věří jim. A Petr Gazdík v jeho čele působil jako opravdový lídr. Dalo se na něj koukat, dalo se ho poslouchat, jeho projev byl srozumitelný, lidský a věrohodný. Byl to obrovský rozdíl oproti Vítu Rakušanovi, jehož vystupování je mi odjakživa chladně neosobní, hrozně nesympatické a jsem si zcela jistá, že v tom zdaleka nejsem sama. Mnohým voličům a občanům tento škrobený styl jednoduše nesedí.
Učitel, který školství opravdu rozuměl a žil jím
Když Petr Gazdík nastoupil do funkce ministra školství, mládeže a tělovýchovy, upřímně jsem se radovala. Po dlouhých letech bezradnosti a teoretických pokusů na našich dětech totiž v křesle ministra konečně seděl člověk z praxe. Bývalý učitel, který znal tvrdou realitu českých tříd z první ruky. Člověk, který do hloubky rozuměl problémům běžných kantorů, strastem rodičů i potřebám samotných dětí.
Nemusel studovat tlusté složky ani se učit problematiku za pochodu z teoretických příruček ministerských úředníků. On tou praxí sám prošel, odučil si své hodiny za katedrou a věděl, kde českou školskou soustavu doopravdy tlačí bota. Post ministra školství mu nesmírně slušel a jsem přesvědčena o tom, že by se vypracoval v jednoho z nejlepších a nejužitečnějších ministrů v novodobých dějinách naší země, kdyby dostal dostatek času a šanci svou rozdělanou práci dokončit. Jenže přišla politická bouře jménem kauza Dozimetr a s ní nenasytná dravost konkurenčního prostředí.
Oběť politických dravců a dvojího metru
Když propukla kauza okolo podivných zakázek v pražském dopravním podniku, postavil se k věci čelem a bez zbytečných výmluv podal demisi. Přitom on sám nebyl z ničeho nezákonného obviněn, nebylo proti němu zahájeno žádné stíhání a v celé věci nefiguroval jako pachatel. Jeho celé „provinění“ spočívalo v tom, že se znal s kontroverzním podnikatelem Michalem Redlem.
Ve chvíli, kdy Petr Gazdík projevil vysokou politickou kulturu, na jakou nejsme zvyklí, a vyvodil za pouhé stíny pochybností osobní odpovědnost, jeho političtí rivalové a konkurenti zacítili krev. Přišla jedinečná příležitost, jak ho snadno odstranit z cesty. Být ve špatný čas na špatném místě se v dravém pražském rybníku neodpouští, zvlášť když jste pro mnohé pohodlným terčem, který uvolní prostor.
Pohled na zbytek vedení STAN je však dodnes hořkou a těžko stravitelnou pilulkou. Zatímco Petr Gazdík kvůli pouhému nešťastnému kontaktu a nepřímé vazbě bez váhání opustil ministerské křeslo, řada jiných figur a politických matadorů v téže straně má na hlavě možná nesrovnatelně větší máslo. Tito lidé však bez mrknutí oka ve vedení hnutí zůstávají dál, hřejí se na výsluní a nadále bezostyšně zastávají lukrativní a prestižní veřejné funkce.
Slušnost jako handicap v prohnilém světě
Petra Gazdíka znám už nějaký ten pátek. Vím, co je to za člověka, a vím, jaké hodnoty vyznává. Je to slušný, poctivý a pracovitý muž. Politický kalup a intriky mu možná vzaly spoustu naivních iluzí o světě tam nahoře, ale jeho charakter zlomit nedokázaly. To, jak se k němu vlastní spolustraníci i političtí soupeři v době krize zachovali, nevypovídá vůbec nic o jeho selhání, vypovídá to výhradně o prohnilosti a cynismu prostředí, do kterého vstoupil.
STAN bez Petra Gazdíka ztratil to nejcennější, co kdy měl: svou původní duši, lidskost a autentické spojení s venkovem. Zůstala z něj jen chladná, vykalkulovaná technokratická schránka, která se honí za procenty ve volebních průzkumech. Petr Gazdík zaplatil za svou otevřenost a důvěřivost vysokou politickou daň, ale v mých očích i v očích všech, kteří ho opravdu znají, nikdy neprohrál.
Když se dnes večer podívám směrem k poklidným hřebenům Bílých Karpat a vzpomenu si na všechno, čím si tento chlap musel v záři reflektorů projít, cítím v srdci zvláštní směs smutku i hlubokého vděku. Smutku z toho, jak nespravedlivě dokáže svět velké politiky odměnit. A vděku za to, že jsem měla tu čest poznat člověka, který se nezpronevěřil sám sobě.
Vysoké funkce přicházejí a odcházejí. Nablýskané limuzíny a potlesk na stranických sjezdech, to všechno je jen pomíjivý prach. Co však zůstává trvalé a nenahraditelné, je čestné jméno a svědomí, se kterým se člověk může večer bez strachu podívat do zrcadla a ráno se zpříma podívat do očí svým vlastním dětem.
Petr Gazdík sice přišel o ministerské křeslo, ale velká politika ho nezlomila a ze své milované rodné hroudy nikdy neodešel. Zůstal věrný lidem, kteří ho znají nejdéle. I přes všechny povinnosti a rány, které v Praze utrpěl, dál s láskou a nasazením působí v Suché Lozi, přímo v obecním výboru pro stavební záležitosti, kde dohlíží na to, aby se jeho rodná vesnice rozvíjela dál a lidem se v ní žilo dobře.
Právě v tom spočívá jeho obrovská síla. Zatímco jiní by po takovém tlaku zhořkli nebo se schovali před světem, Petr Gazdík se vrátil k tomu, co má nejraději: k poctivé práci pro sousedy, pro svou obec a pro prostředí, kde má jeho život pevné kořeny. Pro nás nikdy nepřestal být tím skvělým starostou, učitelem, kamarádem. A to je hodnota, kterou mu žádná špína světa, žádná kauza a žádní bezpáteřní politici nikdy nemohou vzít. Tady, na Moravě v Suché Lozi, je doma a právě tady jeho srdce dál tepe pro správnou věc.
