Článek
Když se svých studentů ve třídě zeptám, zda znají ten či onen film, dostanu téměř vždy stejnou odpověď: „Ne, to neznáme.“
Dobře, říkám si, zrovna tento snímek vidět nemuseli. Ptám se tedy dál, na co se vlastně dívají – zda sledují večerní zprávy, publicistiku, diskusní pořady nebo seriály. Odpověď mě však zaskočí ještě víc: „Na televizi se nedíváme vůbec.“
Jistě, nelze házet celou generaci do jednoho pytle a tvrdit, že to platí pro každého. Faktem ale zůstává, že většina mladých lidí dnes trávení času přesunula na sociální sítě, streamovací platformy a krátká internetová videa. Klasické televizní vysílání je pro ně čím dál tím více záležitostí generace jejich rodičů či prarodičů.
O to více mě překvapuje, když pak tyto mladé lidi vidím v ulicích demonstrovat za Českou televizi, její financování a budoucnost. Nutně si pak pokládám otázku: Je to skutečně jejich téma? A na základě čeho si na něj vlastně svůj názor vytvořili?
Pokud někdo vysílání České televize pravidelně sleduje, má své oblíbené pořady a považuje ji za důležitou součást společnosti, jeho právo ji podporovat plně respektuji. Demokracie stojí na střetu názorů a každý má právo hájit to, čemu věří. Otázkou však zůstává, zda lze přesvědčivě bojovat za něco, co člověk sám ve svém každodenním životě míjí.
Jenže pokud se někdo o danou věc vůbec nezajímá, nesleduje ji a prakticky s ní nepřichází do kontaktu, pak je namístě otázka, odkud se jeho přesvědčení bere. Není to spíše výsledek nálady ve společnosti, vlivu sociálních sítí nebo názoru převzatého od okolí?
Mám pocit, že se dnes stále častěji nerozhodujeme podle vlastních zkušeností, ale podle toho, co je právě populární sdílet, komentovat nebo podporovat. Zvláště mladí lidé jsou vystaveni obrovskému množství informací, zkratek a emocí, které se na ně valí ze všech stran. V takovém prostředí je snadné připojit se k davu a mnohem těžší je zastavit se a položit si jednoduchou otázku: Opravdu vím, za co bojuji?
Možná se mýlím. Možná mají tito studenti o fungování veřejnoprávních médií mnohem hlubší přehled, než se na první pohled zdá. Pokud je tomu tak, jsem připravena si jejich argumenty vyslechnout.
Jako učitelka, ale vidím něco jiného. Vidím generaci, která televizi téměř nesleduje, informace čerpá především z internetu a často se orientuje podle emocí více než podle faktů. A právě proto mě překvapuje síla, s jakou se někteří mladí lidé pouštějí do boje za instituci, která podle jejich vlastních slov není běžnou součástí jejich života.
Proto si dnes kladu jednoduchou otázku: Bojují skutečně za Českou televizi, nebo za symbol, jehož význam jim vysvětlil někdo jiný? A odpověď na ni by mě opravdu zajímala.
