Článek
Při hlubším zamyšlení nad slovy prezidenta Petra Pavla v širších souvislostech je evidentní, že celému tomuto konceptu chybí hlubší základy, opírá se o nereálné ekonomické předpoklady a nedokáže reflektovat jak historická fakta, tak současné geopolitické i vnitropolitické reálie.
Předně považuji přirovnávání dnešní situace k historickému Marshallovu plánu ze čtyřicátých let za naprosto zcestné. Tento program byl možný jen díky tomu, že tehdejší Spojené státy disponovaly neuvěřitelnou hospodářskou silou. Jejich průmysl byl ušetřen jakéhokoliv válečného ničení a měly obrovské přebytky z válečné výroby, které potřebovaly uplatnit na zahraničních trzích, aby předešly vlastní poválečné recesi.
Dnešní Evropská unie se však nachází v absolutně opačné pozici. Jsme ekonomicky vyčerpaní, potýkáme se s vysokým zadlužením, dlouhodobou stagnací, energetickou krizí a nutností sanovat vlastní rozpočty i obrovskými investicemi do zanedbané vlastní obrany. Představa, že by současné evropské státy dokázaly zafinancovat obnovu zničené Ukrajiny v řádu stovek miliard eur, aniž by zásadním způsobem ohrozily vlastní sociální smír a ekonomickou stabilitu, je podle mě čistá utopie.
Zásadní háček vidím v samotné otázce financování. Spoléhat na to, že obnovu zaplatí zkonfiskovaná ruská aktiva, je extrémně naivní a právně i hospodářsky rizikové. Zabavení rezerv národních bank přímo naráží na principy mezinárodního práva. Pokud by k takovému kroku Evropa přistoupila, poškodí tím svou vlastní důvěryhodnost v očích zbytku světa.
Státy jako Čína, země Latinské Ameriky nebo Afriky by okamžitě začaly přehodnocovat bezpečnost svých vlastních rezerv uložených v evropských finančních institucích. Výsledkem by byl masivní odliv kapitálu, který by evropské hospodářství poškodil spolehlivěji než jakákoli krize. Pokud tedy Rusko aktiva nevydá dobrovolně v rámci mírových dohod, zbydou gigantické půjčky a garance opět jen na bedrech evropských poplatníků.
Dále mi v Pavlových úvahách chybí jakákoliv reflexe vnitřního stavu Ukrajiny. Plánovat masivní přísun finančních prostředků do země, která byla i před vypuknutím konfliktu sužována chronickou, systémovou korupcí a oligarchickými strukturami, představuje obrovský hazard. Bez radikálních a nekompromisních vnitřních reforem existuje obrovské riziko, že se jakýkoliv poválečný fond stane bezednou černou dírou, v níž se miliardy peněz rozkradou dříve, než dorazí k běžným obyvatelům.
Určité uznání sice prezidentovi patří za to, že správně pojmenovává rizika spojená s návratem traumatizovaných veteránů. Jenže jeho pohled na tuto problematiku je opět neúplný. Lidé poznamenaní válkou, bojující s posttraumatickým syndromem či závislostmi a mající snadný přístup ke zbraním představují bez důkladných sociálních a bezpečnostních záruk obrovskou hrozbu pro celou střední i západní Evropu. Pokud jim Ukrajina nedokáže nabídnout smysluplné uplatnění a stabilní zázemí, stane se živnou půdou pro vzestup organizovaného zločinu a masivní pašování zbraní přes hranice.
Sám prezident navíc podle mého názoru předbíhá události. Vyhlašovat velkolepé vize v momentě, kdy je konec konfliktu v nedohlednu, značná část ukrajinského území zůstává pod okupací a průmyslové srdce země leží v troskách, působí odtrženě od reality. Když se navíc podíváme na rozdělení budoucího vlivu, je vysoce pravděpodobné, že klíčové zakázky i přístup k nerostným surovinám si pohlídají globální mocnosti jako USA či Čína. Na Evropu tak zbydou především finanční a bezpečnostní náklady. Slova prezidenta Pavla sice zní vznešeně, v praxi však nabízejí jen povrchní hesla bez reálného ekonomického krytí a bez střízlivého zhodnocení rizik.
