Článek
Když jsem nedávno pročítala zahraniční tisk a narazila na zprávu, že Evropská unie oficiálně nabídla Kanadě možnost stát se historicky prvním přidruženým členem, musela jsem se nad prvotní reakcí mnoha lidí v myšlenkách pousmát. Většina diskuzí a komentářů se totiž nesla v duchu naprostého nepochopení. Proč by proboha bohatá, surovinově soběstačná a skvěle fungující zámořská velmoc měla mít zájem o úzký svazek s Evropou? Proč by si země javorového listu dobrovolně pouštěla k tělu naši bruselskou byrokracii, přebujelé regulace a hospodářskou pomalost.
Na první pohled se tato logika zdá neprůstřelná. Pokud se na Evropskou unii díváme optikou vysokých cen energií a pomalého růstu, vypadá nabídka přidružení téměř jako pozvánka na palubu potápějícího se Titanicu. Když se na celou věc podívám bez emocí, vidím na straně Ottawy úplně jiný příběh: příběh chladného, mimořádně pragmatického kalkulu a schopnosti myslet dopředu.
Předně je potřeba si uvědomit jednu věc, kterou si z naší pohodlné evropské perspektivy málokdy připouštíme. Kanada má obrovskou, dlouhodobě nebezpečnou zranitelnost. Její závislost na Spojených státech je totiž naprosto drtivá. Více než 75 procent veškerého kanadského vývozu směřuje k jižnímu sousedovi. Mít za hranicí největší ekonomiku světa je bezesporu obrovská výhoda, ovšem pouze do momentu, než ve Washingtonu převládnou ochranářské nálady.
Jakýkoliv náznak celních válek, uzavírání trhu nebo politické nepředvídatelnosti z Bílého domu představuje pro Kanadu okamžitou hospodářskou krizovou situaci. V dnešním turbulentním světě si kanadští strategičtí plánovači zkrátka nemohou dovolit sázet všechny karty na jednoho jediného partnera. Získat garantovaný, právně ošetřený a předvídatelný přístup na bohatý půlmiliardový evropský trh je pojištěním, které se neodmítá.
Co přesně může Kanada Evropě nabídnout a co za to dostane? Výměna je to víc než rovnocenná. Kanada disponuje obrovskými zásobami surovin, po kterých hladová evropská ekonomika zoufale touží ať už jde o zkapalněný zemní plyn, uran, vodík nebo kritické minerály nezbytné pro bateriové systémy a moderní technologie. Pro Kanadu to znamená dlouhodobé, vysoce ziskové kontrakty a jistotu odbytu mimo kolísavou Asii.
Přidružené členství není o tom, že by Kanaďané začali přijímat unijní legislativu, platit do evropského rozpočtu nebo si nechali mluvit do zemědělství. Jde o selektivní přístup. Kanada získá přímý přístup k prestižním evropským výzkumným a obranným programům. V oblastech, jako je umělá inteligence, letectví či medicínský výzkum, si totiž ani země kanadského formátu nemůže dovolit táhnout kompletní vývoj z vlastní kapsy.
Když si všechny tyto dílky složíme dohromady, představa Kanady skákající na potápějící se loď se rozpadne jako domeček z karet. Nejde o žádné romantické objetí s Bruselem, ale o ryzí sňatek z rozumu. Kanada si z Evropské unie bere jen to nejlepší, obří kupní sílu, stabilní prostředí a technologickou kooperaci, zatímco to, co nás brzdí, si ponechává bezpečně od těla.
V dnešním nejistém světě zkrátka vyhrává ten, kdo nezůstane stát na jedné noze. A pokud Kanada na tuto nabídku přistoupí, nebude to důkaz evropské dokonalosti, ale kanadské schopnosti dokonale si chránit vlastní budoucnost.
