Článek
Po čem ženy touží?… Po pozornosti! Ale po jaké? Pojďme si to říct na rovinu a bez obalu.
Takhle se ráno probudím a ve vzduchu je hned cítit sladké výročí. Všechno okolo je najednou jiné. Chci se zkrášlit, podpatky klapou trochu radostněji a já podvědomě očekávám překvapení. A on mě nezklamal. V práci mi na stole přistála překrásná, bohatá kytice. Kolegyně uznale pokyvují hlavami, v kanceláři to voní jako v luxusním květinářství a já se tetelím blahem. Opravdu je ten vzduch dneska sladší :) Okamžitě v hlavě přepínám do režimu „vděčná žena“, cestou domů kupuji skvělé, drahé archivní víno a těším se na rande.
Co ale následovalo? Schůzka, polibky, úsměvy a vzápětí ledová sprcha v podobě finančního vyúčtování. Partner mě mezi řečí upozornil na květinovou drahotu, což jsem mu vzápětí oplatila stejnou mincí – přitom ode mě dostal také pěkně drahé archivní víno, jen bez těch trapných řečí. Sladké ovzduší se rázem proměnilo v toxickou a reálnou skutečnost každodenního bytí.
Jenom my ženy se umíme v něčem takovém hrabošit, omlouvat chování partnera a hledat důvody, jako jsou třeba traumata z dětství, podrazy bývalých partnerů nebo nedostatek peněz. A co když se věci mají tak trochu jinak? Pojďme se podívat na možné příčiny, nikoliv na následky.
Když ptáčka lapají… aneb Kde má dospělý chlap svůj strop?
Jsem dospělá žena, mám nějaké vztahy za sebou, ale vevnitř jsem pořád holka, která věří, že princové existují. Jenže princové v pohádkách se prodírají lesem, bojují s drakem a překonávají překážky. Ale my jsme přece moderní, draci vymřeli a překážky prý máme už jenom ve vlastní hlavě. A když do mého života vstoupil ON, stavidla překážek v mé hlavě se otevřela dokořán – ON je hodný, je s ním sranda, slibuje a povídá o společných plánech. Následkem je brzká intimita, která vznikla pouze na slibech. Chápete to? Sliby! Nic víc, žádný konkrétní čin. Pouze sliby.
A tady je jádro toho pudla – slibem nezarmoutíš. Měla jsem s intimitou počkat? Rozhodně! Muži mají jasné nastavení: když je moje snaha dostačující k tomu, abych dostal, po čem toužím, jsem dobrý! Nic víc. Pozvu ženu na večeři, dostanu sex. Zase ji pozvu na večeři, zase jsem dobrý a dostanu sex. Činy, které koná k dostižení svých cílů, jsou jako algoritmy, zapíšou se do jeho hlavy jako pravidlo pro opakování k dosažení stejného cíle! S muži je to vlastně celkem jednoduché, jako tanec mezi vejci – krok dopředu, krok dozadu, ty mně, já tobě. Ale je-li správné měnit pravidla už během započatého tance? Rozhodně ano a iniciátorem je zpravidla vždy žena. Musíme ale počítat s tím, že partner to přijmout nemusí.
Podvojné účetnictví ve vztahu
Muži nemají potřebu měnit to, co skvěle funguje. To my ženy máme touhu po změně zapsanou v genech – je to naše přirozenost a není dobré ji popírat. Neustále hledáme způsoby, jak věci vylepšovat a posouvat dopředu. Jenže v té snaze máme občas tendenci obrátit všechno naruby v naivní víře, že takhle to potom rozhodně bude lepší.
A tak ten moment pro změnu přichází pro muže jako blesk z čistého nebe. Je to pro něj naprosto nepochopitelné. Vždyť podle něj všechno skvěle funguje – a musím s ním souhlasit, navenek je přece všechno v pořádku. On investuje přesně tu snahu, která se mu minule osvědčila, a žena ji přijímá. Jenže uvnitř ní to začíná doutnat. Začíná pociťovat, že je rovnováha narušená, protože má prostě pocit, že dostává málo!
A právě tady začíná to nebezpečné podvojné účetnictví dvou lidí, kteří vstoupili do vztahu ne proto, aby potěšili toho druhého, ale hlavně sebe. Vytvořili si iluze, které se fatálně rozcházejí se skutečností, a nedokáží spolu mluvit na rovinu. Pokud se teď někdo bude snažit namítnout, že partner nás přece musí přijímat přesně takové, jací jsme, pak vás bohužel zklamu. Takové, jací opravdu jsme, nás milují pouze naši rodiče. Ve vztahu s protějškem to takhle bohužel nefunguje a nikdy fungovat nebude. A je to tak vlastně dobře, protože právě partnerské vztahy nás učí být lepšími.
Roztančíme to, drahoušku?
Nejzákladnější otázkou vztahu je: Chceme být spolu? Nevtírat se partnerovi s otázkami, jestli chce ten vztah, ale pozorovat a umět přijmout skutečnost, že třeba v tom vztahu je jenom z pohodlí. Vztah je o dvou lidech a je zbytečné si namlouvat, že někoho změníme, pokud on sám nechce. Důležité je spolu mluvit, ale pozor – muži našim citům nerozumí. My opravdu mluvíme odlišně. Muži mluví fakty, ženy mluví pocity. Tady se rozchází to pochopení.
My ženy jsme ale dost kreativní na to, abychom dokázaly své city přetvořit ve fakta. Například: Půjdeme-li si koupit auto, nepodivujeme se nad jeho cenou. Prostě to auto chceme a víme, kolik bude stát ono samo i jeho následná údržba. Neřekneme v salonu Ferrari, že jejich ceny jsou přehnané, a nerozčilujeme se u pumpy, že musíme natankovat drahý benzín a je to vlastně mrcha nenažraná. K autu se kolikrát chováme ohleduplněji než k vlastnímu partnerovi.
Hodně často jsme to právě my, ženy, kdo přebírá zodpovědnost za vztah a řídí ho. Dovolme i partnerovi vést v tom podivném tanci. Možná nám občas šlápne na nohu nebo zavrávorá, ale přestaneme-li dospělého muže neustále poučovat, třeba nás i překvapí. A jenom taková malá rada jako dovětek – nesmíme mužům vyčítat jejich povahu, je to vrozené, ale nedůstojné chování nesmíme přecházet bez povšimnutí. Měly bychom vědět, jak dokážeme pro svého muže vytvořit ráj na zemi, ale i peklo. :)
