Článek
Druhá etapa života?
My ženy někdy mužům trochu závidíme. Alespoň já tedy docela často. Nemusí rodit, neprocházejí hormonálními výkyvy ani menopauzou. A právě menopauza bývá pro mnoho žen strašákem — symbolem stárnutí a ztráty ženskosti. Co když je to ale jen způsob, jak se na ni díváme?
Pro vlastní pochopení jsem si ženský život rozdělila na dvě části. Předpokládejme, že život ženy trvá sto let. Rozdělíme-li jej na reprodukční a poreprodukční období, vzniknou nám vlastně dva naprosto odlišné životy — a možná i dvě naprosto odlišné ženy.
V první etapě žena dospívá, hledá své místo ve společnosti, vzdělává se, vytváří vztahové vazby a často se připravuje na založení rodiny. (Ne všechny ženy vnímají smysl života v mateřství, zde se však díváme především na biologii našeho druhu.) Je na vrcholu fyzických i psychických sil. Zajímavé je, že některé zdroje si dokonce pohrávají s myšlenkou, že perimenopauza začíná už první menstruací, protože hormonální potenciál ženy se od puberty postupně snižuje, a celé toto období je doprovázeno neuvěřitelným koktejlem hormonů, jejichž chování není statické — naopak bývá proměnlivé, výbušné a často nepředvídatelné. Právě tato hormonální směs umožňuje ženě být dravou, průbojnou, citlivou, klidnou i melancholickou zároveň. Tělo ženy je po většinu této etapy přirozeně nastaveno na reprodukci, přežití a péči o potomstvo. Navíc žijeme v době obrovských společenských změn a proměny ženských rolí. Žena dnes balancuje mezi výkonem, mateřstvím, kariérou i tlakem na neustálou dokonalost, což se nevyhnutelně promítá i do její psychiky a hormonální rovnováhy.
Ve chvíli, kdy některé hormony začnou mizet, nebo se naopak zvyšovat, začne se postupně měnit celý vnitřní systém ženy a ona se pomalu přibližuje druhé etapě života — menopauze. Zajímavé však je, že evoluce to možná zařídila jinak, než si často myslíme. I po příchodu menopauzy totiž žena může svůj život posunout do úplně jiné kvality — a mnohdy dokonce i lepší. Neznamená to však, že se mění její charakter. Možná jen přechází do etapy větší moudrosti, hledání podstaty a jiného, možná i hlubšího smyslu života.
Naslouchání vlastnímu tělu: proměny, které přicházejí tiše
Nejdřív jsem ale vůbec netušila, co se se mnou děje. Jen jsem začala pozorovat drobné změny, které zpočátku působily téměř úsměvně.
Vzpomínám si, jak jednou bylo venku podle mého muže „docela zima“. Já, která jsem jinak schopná nosit ponožky i v létě, jsem si v tu chvíli připadala jako malý osobní radiátor v přehřívacím režimu. A začalo nenápadné svlékání vrstev, které by ještě nedávno nedávalo žádný smysl. První myšlenka byla: „Wow… je mi krásně teplo, konečně jsem normální člověk, který se pořád neklepe zimou.“
Zlom a uvědomění, že je něco jinak, přišel v noci, kdy jsem měla pocit, že se doslova vařím ve vlastní šťávě. A právě tam začala moje cesta.
Návaly jsem začala vnímat a řešit tak, jak mi tělo samo našeptávalo. To horko bylo opravdu nepříjemné. Nakonec jsem skončila ve sprše — ne úplně ledové, spíš vlažné. Nevím, jestli je to „správně“, ale v tu chvíli mi to ulevilo.
Nejvíc mi ale začala pomáhat jóga a především dechová cvičení. Pomáhají mi uvolnit svaly, zklidnit nervový systém a srovnat tep. A hlavně — vrátit se zpátky do těla, místo abych s ním bojovala.
Další proměnu jsem začala pozorovat na pleti. I když používám kvalitní kosmetiku, která ji udržuje v dobré kondici, na hormonální změny v oblasti brady a kolem úst už nestačí. Vím, že vymačkávání bolestivých ložisek není řešením — naopak vede k množení pupínků a vzniku jizev. Nejde přitom o klasické pubertální akné, ale o hluboké hormonální projevy na pleti. Tyto změny proto řeším nejen sama, ale také ve spolupráci s odborníky, zejména dermatologem a gynekologem. Své zkušenosti s tímto obdobím i další kroky, včetně případné hormonální terapie, pak popíšu v samostatném článku.
Tělo začalo ztrácet jistoty, které mělo dříve samozřejmé. Najednou mám potřebu křížit nohy při kýchnutí. Nebo mě rozpláče maličkost a naopak rozčílí běžné partnerovo chování. Znáte to — partner udělá něco, co dělá vždy, a dřív byste to vůbec neřešila. A najednou se vám zvednou vlasy, naskočí žíly na krku a všichni se raději klidí z cesty, protože to nejde „vydýchat“.
Dívám se na váhu v koupelně jako na svého největšího nepřítele. Mluvím na ni a v duchu jí vyhrožuji. Jenže nic z toho nezabírá. Mám pocit, že mě celý svět trochu zradil. A když se sama sebe ptám, co bych vlastně potřebovala, odpověď nepřichází.
Pohybuji se na hranici vlastního trápení, emocí, které se vymykají kontrole, a změn, které zatím nemám plně pod kontrolou. Zároveň ale začínám více naslouchat svému tělu a snažím se porozumět tomu, co mi říká a po čem volá. A možná právě tehdy jsem si vzpomněla na symboliku Červeného stanu.
Červený stan- emocionální kotva
Existuje film Červený stan, inspirovaný biblickým příběhem Diny. Červený stan zde představuje prostor oddělený od mužského světa — místo, kam ženy odcházely během menstruace, porodu a důležitých životních přechodů. Byl to prostor sdílení, podpory a předávání zkušeností, které se přirozeně nesly z matky na dceru. Ženy zde doprovázely jedna druhou v proměnách ženského těla i psychiky.
Dnešní doba, ve které žijeme, tyto přirozené formy sdílení často oslabuje. Nebudu zde rozebírat proč — myslím, že každý z nás to alespoň intuitivně vnímá.
Podobně i evoluční „hypotéza babiček“, která vysvětluje, proč se ženy dožívají dlouhého věku i po skončení reprodukční fáze, dnes získává nové kontexty.
Člověk patří mezi málo savců, kteří žijí dlouho poté, co ztratí schopnost rodit. To samo o sobě otevírá otázku, jakou roli tato etapa života vlastně má. Možná je to dar, který můžeme využít ještě několik desítek let — období, kdy se již nemusíme primárně starat o malé děti a obětovat se na úkor druhých. Otevírá se tak prostor pro jiný pohled na svět i na sebe sama.
Za sebe vnímám, že čím méně kortizolu v krvi mám, tím kvalitnější je můj život. Existuje mnoho doporučení, jak by se žena měla v tomto období stravovat nebo čemu se vyhnout, ale já jsem si z toho vybrala vlastní cestu. Jím všechno, na co mám chuť, jen s ohledem na změnu metabolismu — tedy o něco méně než dřív.
Byla jsem vždy spíše aktivní, ale tělo mi dává jasně najevo, že už potřebuje jiný rytmus. Proto zařazuji jógu a také silový trénink, byť třeba jen dvacet minut týdně, a běhám kratší trasy. I to ale stačí. Udržování svalové hmoty považuji za důležité nejen pro tělo, ale i pro moji psychiku. Postupně si ale uvědomuji, že nejde jen o pohyb, stravu nebo hormony. Celé toto období mě nutí změnit i způsob, jakým sama sebe vnímám, a přemýšlet nad tím, jak vlastně chci svou druhou životní etapu prožít.
Možná je ale ze všeho nejdůležitější pokusit se tuto změnu přijmout — ne jako přechod ke stáří, ale jako vstup do nové, druhé etapy života. Učit se znovu naslouchat samy sobě. V každé ženě totiž existuje tichá a velmi moudrá část, která se ozývá neustále — jen jsme ji v hluku okolního světa a nekonečné péče o druhé odnaučily slyšet.
