Článek
V hlubokých anglických lesích Forest of Dean, nedaleko Gloucesteru, se skrývá oáza klidu s názvem ASHA centrum. Právě tam se ve dnech 25.10. - 3.11. 2022 konal tréninkový kurz Erasmus Plus, který nesl název „Stories for life: Storytelling for connecting to nature“. Jako další v řadě se tam pořádalo i pokračování tohoto kurzu, s podobnou tematikou „Stories for life: Deep listening skills for embracing cultural diversity“ 6.12.- 15.12.2022. Vše se točilo okolo příběhů a jak s nimi pracovat v oblasti osobního rozvoje. Pro nás, jako účastnice za Českou republiku, to bylo deset dní nabitých novými poznatky, poznáváním nových inspirativních lidí a sdílením příběhů, které si účastníci přivezli z různých koutů Evropy - od Španělska až po Estonsko. Ale nejedná se o ledajaké vyprávění. Jde totiž o příběhy, které cítíme v hloubce naší duše a které nás propojují s ostatními, s částmi našeho já, které už jsme zapomněli nebo popřeli. Také nám ukazují cestu zpátky k matičce přírodě. Zpátky k sobě. A v neposlední řadě jsme se mohli také všichni procvičit v tzv. active listening - tedy že nasloucháme ostatním v plné přítomnosti a pozorně (například zrovna nepřemýšlíme, co budeme mít dneska k obědu). Jaké to pro nás bylo, jako účastnice kurzu? Co nás potkalo na cestě tam a co nás nejvíce zaujalo na celém pobytu? A jakou nabytou moudrost a zážitky jsme si odnesly s sebou domů? Položily jsme si s Mary navzájem pár otázek, jejichž odpovědi s vámi budeme rády sdílet.
Jak ses dozvěděla o projektu?
To je vlastně takový neuvěřitelný příběh s nádechem magie sám o sobě. Pár týdnů před začátkem projektu jsem se účastnila kurzů arteterapie. Dostali jsme za úkol jako cvičení na rozehřátí nakreslit na čtvrtku papíru to, co budeme podnikat příští týden o víkendu. Pustila jsem se tedy do nákresu knihy, jakožto symbolu četby, když vtom nás naše lektorka zastavila se slovy: „Tak, a teď posuňte papír k sousedovi, ať vám tam taky něco nakreslí.“ Jakmile takovým stylem oběhl i můj výtvor celé kolečko pod rukama všech účastníků, vrátil se mi kus papíru zaplněný kresbami. S údivem a zvědavostí jsem koukala na tyto obrázky: lístek na Bradavický express, Harry Potter, čáry a magie, propojení, elixír lásky a spousta dalších symbolů. O týden později jsem náhodou narazila na call for participation na tento projekt ve facebookové skupině projekty Erasmus Plus. Jakmile jsem otevřela soubor s informacemi a detaily o kurzu, skoro se mi zastavilo srdce. Celý design odpovídal těm symbolům, co jsem dostala na papíře. A tak už jsem ani chvíli neváhala a přihlásila se. Už zanedlouho poté jsem se procházela se svým kufříkem kolem Gloucesterské katedrály, kde se mimo jiné natáčel Harry Potter. Jestli tohle právě není příklad onoho kouzla života, či jinýmislovy, osudu, tak nevím.
Vzpomínáš si na nějakou historku během cesty tam?
Ano, vzpomínám. Přijela jsem do Anglie o den dříve, protože jsem chtěla strávit jeden den v Londýně. Podmínky umožňují zůstat o dva dny déle v zemi, která je organizátorem projektu. Den navíc byl skvělý! Celý den jsem chodila po Londýně, večer jsem se ubytovala v hotelu. Příštího rána jsem se vzbudila s bolestí v krku a zároveň jsem pomyslela, že potřebuji rychle na vlakové nádraží. Měla jsem jet do města Gloucester, kde nás měli vyzvednout autobusem. V duchu si říkám: „Snad po cestě bude lékárna. Koupím si Strepsils a bude to dobrý! “ Vzala jsem tašky, odhlásila se v hotelu a vyrazila k nejbližší stanici metra. Na stanici Paddington jsem šla dolů, po levé straně byly veřejné záchody, kde paní nemohla zaplatit vstup kartou a dle toho, jak nadávala, to asi bylo asi na krajíčku.
Zastavila jsem se a než jsem stihla něco říct, zeptala se mě, jestli nemám drobné. Na což jsem řekla, že ne. Výraz v jejím obličeji byl beznadějný. Na nálepce automatů jsem ale okamžitě spatřila, že je možné platit eurem. Říkám: „Paní počkejte, mám drobné. Vzala jsem si totiž dvě eura z domu, a nevím proč. Vždy si říkám - pro případ! - a případ se tedy našel.“ Dávám jí jedno euro, s úsměvem na tváři paní zaplatila a vstoupila dovnitř, a říká: „Jak vám vrátím peníze, nebo co pro vás můžu udělat?“ Kroutím hlavou, že nic není třeba.
V tu chvíli otevřela kabelku, sáhla dovnitř a vytáhla mi Strepsils a říká, že je to něco jako
bonbóny a že v tomhle ročním období se to může hodit.Bylo 6. prosince. Takhle začal můj projekt.
Jaký první dojem v tobě zanechalo Asha centrum?
Jedním slovem - úžas. No opravdu, úplně jako bych se objevila v nějaké pohádce.Nejživěji si vybavuji okamžik, kdy jsem poprvé dorazila do Ashi. Všechno již bylo zahaleno tmou. Jenom obrovskými francouzskými okny dopadaly na nádvoříčko paprsky světla z hlavní
budovy centra. Zvědavě jsem nakukovala dovnitř a žasla nad nádhernou architekturou a
přívětivou atmosférou, která z tohoto místa přímo sálá. Mou pozornost hlavně upoutalo druhé patro s obrovskou knihovnou. Právě tam jsem obklopena knihami strávila nejvíce volného času během kurzu. Buď četbou zajímavé literatury, co jsme si mohli vypůjčit, nebo podnětnými konverzacemi s dalšími účastníky.
Co tě nejvíce zaujalo během kurzu?
Zaujalo mě tam toho tolik, že by ten soupis vydal na knihu. Každopádně nejvíce se mi do paměti zaryl workshop, který vedl Nathaniel Hughes, intuitivní bylinkář. V rámci jeho programu dostal každý účastník kelímek s růžovou vodou (teď mám na mysli květinovou esenci, ne barvu). Nejzajímavější pro měl byl okamžik, kdy nám bylo sděleno, že naším úkolem bylo obsah kelímku ihned nepojmenovávat. Ba naopak, vnímat, jaké obrazy a pocity v nás ta vůně vyvolává. Jaké vzpomínky se nám v souvislosti s touto vůni vynoří. (A tady se dostávám k tomu elixíru lásky z hodiny arteterapie). To odpoledne pro mě znamenalo obrovskou revoluci v nahlížení na svět. Od toho momentu se nedívám na věci stejně. Předtím než je začnu pojmenovávat a kategorizovat, snažím se je nejprve vnímat na jiné úrovni. A člověk by se divil, ale právě se toho takhle dozví mnohem více. Protože vidí podstatu, kterou nejde vtlačit do omezených slov.
Zadání bylo přinést s sebou příběh, jaký příběh si zvolila ty?
Můj příběh byl z dětství a následně z mého života v dospívání. Vlastně si uvědomuji, že je
podobný příběhu z cesty do Asha centra, tedy myslím, že kouzla nebo pohádky jsou skutečné a dějí se každý den. Je potřeba naslouchat všemu a být pozorný. Kousek příběhu vám řeknu. Příběh začal vzpomínkou na babičku. Jako malá jsem k ní chodila na návštěvu. Měla hrozně moc kytek a obrovský sad. Jednoho dne jsem přišla a slyšela, jak babička mluví s kytkami, zároveň je zalévá a hladí. Trošku mě to vyděsilo. Samozřejmě jsem si pomyslela, že asi už je „hodně stará“ a možná se zbláznila. Nedalo mi to a zeptala jsem se: „Babi, proč mluvíš s kytkami? Vždyť jsou mrtvé, neslyší tě…“ Babička se otočila, usmála se a říká: „Dítě, všechno, co je kolem nás, vnímá naší emocí slovo a energií, všechno je živí.“ A dodala: „Chceš být v životě šťastná a mít se dobře, nepřestávej dělat dobré skutky.“
Teď vím, co tím babička myslela, zvolila jsem tento příběh proto, abych lidem kolem sebe
donesla smysl a možnost být tvůrcem svého života.
Našla si spojení mezi sebou a příběhem?
Vlastně jsem v Asha centru pochopila, že příběh je součástí mě. A tím, že jsem ho vyprávěla,tak jsem tím samým prohloubila pochopení sebe - co o mě ten příběh říká. Ještě taky díky Sarah Mooney, která otevřela jiný úhel pohledu na příběhy - že ne my si vybíráme příběhy, ale ony si vybírají nás.
Jak bys popsala sebe v tom prostředí? Bylo to jiné než běžná změna místa a okolí?
To pro mě byl asi právě nejsilnější zážitek, který mě hluboce zasáhl na emoční rovině.
Když se totiž člověk pohybuje ve velice přívětivém prostředí, kde vládne respekt a pochopení pro individualitu, člověk se chová automaticky jinak - může být naplno sám sebou a nechat svou kreativitu vzkvétat. Úplné a autentické projevování sám sebe je něco, po čem v hloubi duše touží každý. Aneb metaforicky odhodit tu masku přizpůsobenou očekávání druhých, jakými „máme být“, která dusí náš pravý hlas. Ale v dnešní společnosti to bohužel není vůbec jednoduchý úkol. Jednak protože jsme tlačeni do zpodobňování určitých vzorců a názorů diktované nezdravě nastavenou společností. A
druhak, pokud bychom byli proti většině, člověk často končí osamělý. A samota je
koneckonců ten nejhorší strach, kterému jako sociální tvorové čelíme. Když se ale jedince nachází mezi lidmi s otevřenou myslí a bez předsudků, cítí se bezpečně a může se upřímně projevovat. A v tom právě vidím tu největší krásu a dar pro lidstvo. Protože každý jsme živoucí unikát, co přináší na svět prostřednictvím své kreativity něco naprosto originálního, vzácného. I kdyby dva lidi napsali knihu se stejným tématem, nikdy nebude stejná. A to je nádhera! Ale jak už bylo výše řečeno, v dnešní společnosti bohužel převažuje opak autentičnosti. Člověk je silně masírován konzumní propagandou a podvědomě se snaží do společnosti zapadnout. Dary pocházející z individuality se proto nemohou v takovém prostředí snáze urodit.
Co je tvůj nejkrásnější zážitek z Ashi?
Bylo to před každým společným obědem nebo večeří. Všichni se chytli za ruce a společně řekli požehnání za jídlo a za události, které se v ten den odehrály. Jednoho dne kluk z Řecka poprosil společně požehnat jeho babičce, která leží v nemocnici. Ta energie nebo síla, kterou jsme vytvořili, prošla mým tělem a ten pocit si budu pamatovat dlouho.
Co přináší neformální vzdělávání kromě poznávání nových lidí a cestování?
Fakt, že jsem si z toho prodlouženého týdne přivezla více vědomostí, zážitků a uvědomění, než za rok sezení ve školní lavici. Jako příklad uvedu scénky, kterými jsme ztvárňovali pár pojmů z neurolingvistiky. Jakmile si vybavím své přátelé, živě a kreativně představující například zrcadlení neuronů, mám si to s čím spojit. Nejedná se jenom o prázdný teoretický pojem. Ale skrývá se za tím právě ta zkušenost, onen zážitek a kreativní vyjádření. A právě díky té praxi mohu říct, že jsem opravdu něco pochopila a že to jenom tak lehce nezapomenu.
Jaké uvědomění si odnášíš z projektu?
Vybavuji si jeden deštivý podvečer, kdy jsme leželi zachumlaní v dekách ve velkém
proskleném studiu. Do stejného rytmu jako kapky dopadající na okna se ozýval tlukot
tamburíny, kterým náš speciální host, Lisa Schneidau, dokreslovala zvukomalbou atmosféru příběhu. Lisa nám zapáleně vyprávěla legendu o Parsivalovi a Svatém Grálu.
Nikdy předtím jsem nezažila tak skvělého vypravěče. Okouzlení jejím poutavým vyprávěním jsme se přenesli do samotného příběhu plného dobrodružství, lidských charakterových vlastností, intrik a touhou po nalezení Svatého Grálu. Právě na konci dospěl hlavní hrdina k zjištění, že se nejedná o žádný předmět, nýbrž že onen legendární Svatý Grál je právě samotná zkušenost, ŽIVOT. Každý si to mohl interpretovat po svém, ale právě toto rozuzlení pro mě osobně bylo momentem, který mi otevřel oči.
Co sis, metaforicky řečeno, vzala s sebou?
Spoustu věcí, vlastně ta transformace vědomí má vždy dopad na celého člověka. Já jsem si na základě toho dala takovou poznámku v hlavě, že mám využívat dané instrumenty každý den, neskladovat je jenom jako další vědomosti.
Co bys ráda vzkázala lidem, kteří právě hledají motivaci?
Aby sáhli po příběhu, který je k sobě volá. Možná se tam právě ukrývá to, co potřebují slyšet. A znovu to v sobě najít. Protože už to tam ukryté je, jenom jsme na to krátce zapomněli.
