Článek
Je leden roku 2026. Venku mrzne, přesně tak, jak to měl rád. Sedím v naší kuchyni, v tom malém kousku světa, který jsme společně budovali třicet let, a poprvé v životě cítím, jak ohlušující může být ticho.
V mých šestapadesáti letech jsem si myslela, že už o životě vím skoro všechno. Plánovali jsme, jak si konečně začneme „užívat“. Děti jsou z hnízda, hypotéka doplacená, v diáři jsme měli zakroužkované cesty, které jsme dřív odkládali. Místo toho se můj diář zastavil na konci loňského roku. Jedna vteřina, jedna nešťastná náhoda, a celý vesmír se roztříštil na tisíc ostrých střepů.
Prázdné místo u stolu
Nejtěžší jsou rána. Ten moment, kdy se probouzím a na zlomek sekundy zapomenu. Natáhnu ruku na levou stranu postele, hledám teplo jeho těla, ale ruka dopadne jen na studené prostěradlo. Ta prázdnota je fyzická bolest.
Když vařím kávu, automaticky vyndám dva hrnky. Pak se na ně dívám, s rukou ve vzduchu, a srdce mi vynechá úder, když si uvědomím, že ten druhý už není pro koho naplnit. Všude vidím jeho stopy:
- Jeho brýle na čtení u nočního stolku.
- Bunda, která stále voní jeho kolínskou a lesem.
- Nedokončená křížovka na komodě.
Rok „poprvé“
Lidé říkají, že čas zahojí rány. Ale nikdo vám neřekne, jak krutý je ten první rok, kdy je všechno „poprvé bez něj“. První narozeniny, které oslavím sama. První jaro, kdy nebudeme společně sázet rajčata. První léto bez našich dlouhých večerů na terase.
Cítím se jako strom, kterému uprostřed bouře vyvrátili hlavní kořen. Stojím, dýchám, mluvím s lidmi, ale uvnitř mě zeje propast. Je mi 56 let – nejsem už mladá, abych snadno začínala znovu, ale nejsem ani tak stará, aby se můj život už jen chýlil ke konci. Jsem v meziprostoru, kde je samota mým jediným stálým společníkem.
Hledání světla v mlze
Dnes jsem poprvé po měsíci otevřela okno dokořán a nadechla se mrazivého vzduchu roku 2026. Slunce se odráželo od sněhu a já jsem si vzpomněla na jeho smích. Byl tak plný života, že se mi zdá nemožné, aby prostě zmizel.
Učím se žít vteřinu po vteřině. Učím se, že plakat u snídaně je v pořádku. Učím se mluvit k němu do prázdna, protože věřím, že mě někde slyší. Tenhle rok nebude o velkých cestách, které jsme plánovali. Bude o tom nejtěžším putování ze všech. O cestě zpátky k sobě samé, o hledání smyslu v tichu a o odvaze nést jeho lásku v srdci dál, i když jeho ruka už tu mou nikdy nestiskne.
Láska totiž neumírá s posledním vydechnutím. Ta zůstává jako ozvěna, která mě teď musí provést tímto prvním, nekonečně dlouhým rokem bez něj.
