Článek
Byl červnový horký den, v kapse mě hřál čerstvý maturitní diplom a já měl pocit, že mi svět leží u nohou. Všude v médiích jsem slyšel, jak firmy zoufale hledají lidi, jak platy rostou a jak se trh práce přizpůsobuje mladé generaci. Moje představa byla jasná: chci průměrnou českou mzdu – v roce 2026 tedy něco kolem 50 tisíc korun – a k tomu klíčky od auta, které mi bude parkovat před domem. Zdálo se mi to fér. Přece nebudu trávit mládí v autobuse a žít z ruky do huby.
Jenže pak přišla první facka. Vlastně celá série facek, které se říká „výběrové řízení“.
První zastávka: Skleněná budova a ledová sprcha
Můj první velký pohovor byl v moderní korporátní budově v Praze. Seděl jsem v prosklené zasedačce proti personalistce, která vypadala, že pije kávu místo krve. Když se mě zeptala na platové očekávání, řekl jsem s ledovým klidem: „Vzhledem k inflaci a nákladům na život v Praze očekávám nástupní plat na úrovni průměrné mzdy, tedy 51 000 korun.“
Vteřinu bylo ticho. Pak se ozvalo jen suché zaklapnutí propisky.
„Pane kolego,“ usmála se tak křečovitě, že mě to zabolelo i za ni, „u nás začínají i lidé s magisterským titulem na 40 tisících. Vy nabízíte maturitu a nulovou praxi. Co mi za těch jedenáct tisíc navíc nabídnete vy?“
Zkusil jsem argumentovat dravostí, rychlým učením a tím, že jsem digitální domorodec. Neprošlo to. A když jsem dodal, že jako benefit požaduji služební vůz i pro soukromé účely, abych byl mobilní, málem se rozesmála nahlas. „Auto dostávají naši seniorní manažeři po pěti letech. Vy byste u nás začínal jako administrativní podpora. Auto byste mohl využít maximálně na cestu do kantýny.“
Druhá zastávka: Rodinná firma a „Pán z horní dolní“
Řekl jsem si, že korporát je moc zkostnatělý. Zkusil jsem středně velkou firmu na kraji města. Majitel mě přijal v montérkách, v kanceláři to vonělo po kávě a oleji. Tady by to mohlo klapnout, myslel jsem si. Jsou lidští.
„Chci padesát tisíc a auto,“ vybalil jsem to na něj po deseti minutách debaty o mých technických dovednostech.
Majitel si sundal brýle a podíval se na mě, jako bych mu právě řekl, že Země je placatá. „Poslouchej, kluku. Já tu mám lidi, co tu makají deset let. Mají rodiny, hypotéky a v rukou řemeslo, o kterém se ti ani nezdálo. Mají čtyřicet pět hrubýho. Když dám tobě padesát a auto k tomu, zítra mi tu všichni položí výpověď. Proč bys měl mít víc než chlap, co tu obsluhuje CNC stroj za deset milionů?“
Snažil jsem se vysvětlit, že moje generace má jiné standardy, že auto je pro mě otázka svobody a plat otázka důstojnosti. Jenže pro něj to byla otázka matematiky a spravedlnosti. Odešel jsem středem a v hlavě mi znělo jeho: „Vrať se, až něco doopravdy dokážeš.“
Proč vlastně chci to, co chci?
Večer jsem seděl na zastávce a čekal na tramvaj, která měla patnáct minut zpoždění. Díval jsem se na projíždějící auta a cítil vztek. Proč je to takový problém?
- Plat: Nájem garsonky v Praze nebo Brně spolkne polovinu průměrné mzdy. Pokud chci jíst zdravě, sportovat a něco ušetřit, je 50 tisíc minimum, ne luxus.
- Auto: Nechci auto, abych se vytahoval před kamarády. Chci ho, protože nechci ztrácet dvě hodiny denně v MHD. Chci mít možnost jet po práci na výlet, za rodinou nebo prostě jen nákup odvézt v kufru a ne ho tahat v taškách. Pro mě je to nástroj efektivity.
Reality check a nová strategie
Po pátém neúspěšném pohovoru mi došlo, že tudy cesta nevede. Firmy nejsou zlé, jen operují v systému, kde se „zásluhy“ stále měří časem stráveným na židli a počtem chyb, které jste (ne)udělali.
Začal jsem o svých požadavcích přemýšlet jinak. Už neříkám „chci to, protože na to mám právo“. Říkám: „Chci se k tomuto číslu dostat co nejrychleji.“
Na posledním pohovoru jsem zkusil novou taktiku:
„Rozumím, že jako absolvent jsem pro vás riziko. Navrhuji toto: Nastoupím za 38 000 Kč. Pokud po půl roce splním všechny cíle a prokážu, že jsem pro firmu přínosem, zvedneme plat na 48 000 Kč a otevřeme otázku služebního vozu jako formy retenčního bonusu.“
Personalistka poprvé za celou dobu neuhla pohledem a začala si dělat poznámky. Možná to auto nebude zítra. Možná ten průměrný plat neuvidím na první pásce. Ale pochopil jsem, že v dospělém světě se benefity nevyprošují, ale vyměňují za hodnotu, kterou člověk přináší.
Cesta z pokoje u rodičů do vlastního auta s průměrným platem je delší, než jsem si myslel. Ale pořád věřím, že si o tyhle věci musíme říkat – jinak je totiž nedostaneme nikdy.
