Článek
Byl to moment, na který jsem dřela celý dlouhý rok. Dva týdny v prosluněném Tunisku, azurové moře, all-inclusive koktejly a hlavně absolutní klid od šéfa, e-mailů a věčných pracovních uzávěrek. Když mě taxík vyložil před luxusním resortem v Hammametu, připadala jsem si jako v pohádce. Pokoj ve třetím patře splňoval všechny moje představy o dokonalém odpočinku. Měl obrovskou manželskou postel, prostorný balkón s výhledem na palmy a koupelnu v bílém mramoru. Hodila jsem kufr do kouta, bleskově se převlékla do plavek a běžela na pláž. První tři dny byly naprosto idylické a plné slunce. Kdyby mi tehdy někdo řekl, co mě v tomto arabském ráji ve skutečnosti čeká, asi bych se mu vysmála.
Čtvrtý večer se ale všechno radikálně změnilo. Vrátila jsem se z hotelové večeře unavená, ale spokojená. Venku už byla hluboká tma a v celém pokoji panovalo hrobové ticho. Rozsvítila jsem jen malou lampičku u postele, abych si vytvořila útulnou atmosféru, a sedla si ke stolku, abych si z obličeje smyla zbytky líčení a opalovacího krému. V tu chvíli jsem to uviděla. Byl to drobný, naprosto nepřirozený záblesk, který okamžitě upoutal mou pozornost.
Hned vedle zrcadla visel na zdi digitální budík s rádiem, který vypadal jako moderní, lesklý kousek elektroniky. Jenže když jsem se naklonila blíž, všimla jsem si, že v jedné z digitálních číslic na displeji, konkrétně uvnitř té neškodné nuly, je malá, temná tečka, která tam designově vůbec nepatřila.
Srdce mi vynechalo a v krku se mi udělal obrovský knedlík. Uklidňovala jsem se, že jsem jen paranoidní a unavená, ale ruka se mi nekontrolovatelně třásla. Vzala jsem mobil, rozsvítila integrovanou baterku a namířila ostré světlo přímo na budík. Moje nejhorší noční můra se v tu vteřinu stala realitou. Skrz kouřové plastové sklíčko na mě zevnitř přístroje koukal miniaturní objektiv skryté kamery.
V ten moment se mi udělalo fyzicky špatně a místnost se se mnou zatočila. V hlavě mi začaly vířit šílené myšlenky o tom, jak dlouho už tam to zařízení je, kdo všechno mě viděl, když jsem se v pokoji převlékala nebo když jsem nahá odcházela ze sprchy. Pocit absolutního narušení osobního soukromí byl naprosto paralyzující. Cítila jsem se špinavá, zranitelná a strašlivě ponížená.
Mým prvním instinktem bylo ten budík popadnout, vytrhnout ho ze zdi a vyhodit z balkónu dolů na beton. Pak mi ale naštěstí sepnulo racionální uvažování a došlo mi, že musím mít jasný důkaz. Pokud zařízení zničím, nikdo mi neuvěří, hotel mě prohlásí za hysterickou turistku a já nebudu mít v ruce vůbec nic. Vzala jsem tedy telefon a detailně jsem natočila celý budík, včetně sériového čísla na zadní straně a onoho skrytého objektivu. Teprve potom jsem přístroj opatrně vytáhla ze zásuvky, otočila ho displejem ke zdi a pro jistotu ho ještě přikryla tlustým ručníkem. Následně jsem se zamkla v koupelně, což bylo jediné místo bez přímého výhledu z pokoje, a zavolala do cestovní kanceláře.
Hlas na druhé straně linky mě naštěstí bral velmi vážně. Operátorka mi doporučila okamžitě opustit pokoj, sejít na recepci a odmítnout jakoukoli neoficiální součinnost s hotelem bez přítomnosti policie nebo delegáta. Když jsem s třesoucíma se nohama a těžkým kufrem v ruce sešla dolů do lobby, noční recepční se na mě usmíval tím stejným úsměvem jako první den. Když jsem ale rázně prohlásila, že požaduji okamžité přivolání policie, protože jsem ve svém pokoji objevila nelegální nahrávací zařízení, jeho úsměv bleskově zmizel. Začal koktat, tvrdil, že najednou neumí anglicky, a snažil se mě přesvědčit, abych šla zpět na pokoj, že vše v klidu vyřešíme ráno s hlavním manažerem.
Odmítla jsem se hnout a posadila se doprostřed osvětlené haly, kde sedělo několik dalších hostů. Policie dorazila společně s delegátkou až kolem druhé hodiny ranní a následoval kolotoč, na který do smrti nezapomenu. Sepisování protokolu, oficiální prohlídka pokoje, během které policisté budík skutečně zabavili jako důkazní materiál, a ostrá hádka mezi manažerem hotelu a policejním důstojníkem. Vedení hotelu se samozřejmě snažilo tvrdit, že jsem si kameru přivezla sama, abych je zdiskreditovala a získala odškodnění. Naštěstí moje videozáznamy a vrstva prachu uvnitř zařízení jasně dokázaly, že tam budík byl namontován už dlouho před mým příjezdem.
Zbytek noci jsem strávila v náhradním pětihvězdičkovém hotelu, kam mě delegátka okamžitě nechala převézt. Do konce dovolené zbývalo sice ještě deset dní, ale pro mě tímto dnem veškerý odpočinek skončil. V novém pokoji jsem jako úplně první věc zkontrolovala každou zásuvku, větrák i detektor kouře na stropě.
Do Česka jsem se vrátila sice s bronzovým opálením, ale také s hlubokým psychickým traumatem. Tunisko je nepochybně nádherná země plná milých lidí a bohaté kultury, ale tato děsivá zkušenost mi ukázala, že opatrnosti není nikdy dost. Dnes už vím, že první věc, kterou v jakémkoli hotelu na světě udělám, nebude radostný pohled z balkónu na moře, ale velmi důkladná inspekce celého interiéru.
