Článek
Snímky ranních front před nově otevíranou zubní ordinací v okresním městě už v Česku téměř zlidověly. Lidé v zimních kabátech, podkládající si nohy na skládacích židličkách od čtyř hodin od rána, aby získali jedno z padesáti volných míst u praktického zubaře. Výjevy, které by člověk čekal v rozvojové zemi nebo v dobách hlubokého nedostatku, se staly zcela běžnou kulisou života v zemi, jež se pyšní jedním z nejštědřejších systémů veřejného zdravotního pojištění v Evropě.
Každý měsíc nám z výplatní pásky nekompromisně odejde nemalá částka na zdravotní pojištění. Stát i pojišťovny nás ubezpečují, že máme nárok na bezplatnou a dostupnou péči. Jenže jakmile se ocitnete v situaci, kdy vám vypadne plomba, narodí se dítě nebo si na kůži objevíte podezřelé znaménko, narazíte na zeď. Systém pokrčí rameny a vám nezbývá než se proměnit v neodbytného prosebníka, který obvolává desítky ordinací jen proto, aby padesátkrát za sebou slyšel tu stejnou větu: „Nové pacienty nepřijímáme, máme zcela plno.“
Zuby jako nový statusový symbol
Nejabsurdnější je situace ve stomatologii. Praktický zubař, který plně spolupracuje s pojišťovnou a nevybírá skryté poplatky, je dnes v mnoha regionech ohroženým druhem, ne-li úplnou fiktivní postavou. Výsledek? Zubaři se potichu stali průkopníky komerčního zdravotnictví.
Pokud nemáte to štěstí a nedostanete se ke stejnému zubaři jako rodiče, zbývá vám jediná cesta: soukromé či „klubové“ kliniky. Zde už ale není řeč o bezplatné péči. Běžným standardem se staly takzvané „vstupní či registrační poplatky“ v řádu tisíců korun, které často nepokrývají vůbec žádný výkon, jsou to prostě jen peníze za možnost být vůbec veden v databázi. Přidejte k tomu povinnou dentální hygienu dvakrát ročně, ceny bílých plomb šplhající k několika tisícům a korunky či implantáty v hodnotě měsíčního platu.
Ze zdravého a kompletního chrupu se tak v Česku stává nejviditelnější ukazatel sociálního statusu. Kdo má rovný a upravený úsměv, ten evidentně patří do vrstvy, která si může dovolit nechat v ordinaci desítky tisíc korun ročně. Kdo na to nemá, tomu nezbývá než čekat na první zánět a modlit se, že ho o víkendu ošetří na nemocniční pohotovosti.
Dětský pediatr padesát kilometrů daleko
Zatímco bez zubaře dospělý člověk se zatnutými zuby nějakou dobu přežije, u dětí jde veškerá sranda stranou. Běžný zážitek čerstvých rodičů dnešní doby vypadá tak, že ještě před odchodem z porodnice dostanou seznam úkolů. Na prvním místě stojí: sežeňte pediatra, jinak vás s novorozencem nepustíme.
Jenže věková struktura dětských lékařů v Česku je alarmující. Obrovské procento z nich je v důchodovém věku a noví mladí lékaři rozhodně nepospíchají zakládat praxe v menších městech a pohraničí. Výsledkem je čirá panika. Rodiče obvolávají ordinace v okruhu padesáti kilometrů, prosí známé o přímluvu, nebo se rovnou stěhují za lékařem.
Když už novorozence někde milostivě přiberou, často to znamená dojíždění přes půl kraje s nemocným dítětem v autosedačce při každé rýmě či očkování. Místo toho, aby stát podporoval zakládání rodin, nakládá na mladé rodiče hned v prvních dnech života dítěte stresující nejistotu, zda se o jejich potomka bude mít v případě nemoci vůbec kdo postarat.
VIP balíčky a předbíhání v řadě
Pokud si myslíte, že se tento problém týká jen stomatologie a pediatrie, stačí se pokusit objednat k dermatologovi, očnímu nebo na jakoukoliv specializovanou ambulanci. Formálně vám pojišťovna řekne, že péče je hrazena a nárok máte. Prakticky vám však sestra v telefonu nabídne termín za sedm měsíců.
Pokud však řeknete kouzelné slůvko a souhlasíte s platbou za „management pacienta“, „nadstandardní časovou flexibilitu“ nebo „roční klubové členství“, termín se zázračně posune na příští úterý.
České zdravotnictví se neprivatizuje rozhodnutím vlády nebo změnou zákonů. Privatizuje se zdola, plíživou praxí. Vznikly dvě velmi jasné kolejnice:
- Pomalá kolej pro plátce pojištění: Čekací lhůty v řádu měsíců, přeplněné čekárny, neochota a pocit, že lékaře obtěžujete.
- Rychlá kolej pro držitele peněženky: Moderní prostory, vlídný personál, káva v čekárně a termín do týdne. Podmínkou je zaplatit kartou u přepážky.
Dvojí zdanění střední třídy
Pro střední třídu je tento stav frustrující. Střední třída totiž platí dvakrát. Poprvé neúprosnými, zákonem danými odvody ze své hrubé mzdy, které se s inflací a růstem nominálních mezd neustále zvyšují. A podruhé platí přímo ze svého čistého příjmu u pokladny v ordinaci, pokud chce, aby o ni bylo postaráno včas a v důstojných podmínkách.
Lidé tak zcela přirozeně ztrácejí důvěru v sociální stát. Pokud musíte za každou kvalitní službu stejně zaplatit ze svého, k čemu vlastně slouží obří balík peněz, který ze svých příjmů každý měsíc odevzdáváte zdravotním pojišťovnám?
Tato situace vytváří hlubokou pachuť. Není to o tom, že by lidé nechtěli platit za kvalitní péči. Problém je v pokrytectví celého systému, který předstírá, že nabízí „špičkovou péči pro všechny zdarma“, zatímco v reálném světě nechává občany bojovat o základní lidské právo na zdraví v nedůstojných dostizích s telefonem u ucha.
