Článek
Za svůj dospělý život jsem si vyzkoušel téměř všechny varianty českého bydlení. Dlouhé roky jsem strávil v rušné Praze, několik let v akademickém a stále divočejším Brně, vyzkoušel jsem si industriální i klidnější tvář Plzně a nakonec jsem skončil na malé vesnici, kde lišky dávají dobrou noc.
Když se bavím s lidmi o stěhování z krajského města na venkov nebo do malého města, drtivá většina z nich opakuje dvě základní dogmata: „Ve městě je všechno předražené“ a „Na vesnici se nedá vydělat, ale zase tam nic neutratíš.“
Po letech střídání adres jsem přišel na to, že obě tato tvrzení jsou pravdivá jen napůl. A to ještě velmi zavádějícím způsobem.
Překvapivá matematika každodenních výdajů
Pokud škrtnete položku za bydlení, tedy čistý nájem nebo splátku hypotéky, kde se rozdíly mezi metropolí a regiony samozřejmě pohybují v řádu tisíců korun, zjistíte fascinující věc: běžný život stojí všude úplně stejně.
Rohlík v supermarketu stojí stejně v pražských Nuslích jako v samoobsluze na Šumavě. Ceny elektřiny, plynu, mobilních tarifů nebo benzínu na čerpacích stanicích nepoznají, zda žijete v milionovém městě, nebo v osadě o padesáti číslech popisných. Oblečení kupujeme ve stejných řetězcích nebo přes stejné eshopy a spotřební elektronika má identickou cenovku pro každého.
Rozdíl ve výdajích na základní životní potřeby se mezi velkoměstem a malou vesnicí liší v absolutním spektru v pouhých jednotkách tisíc korun měsíčně.
Jenže pak je tu druhá strana mince: výplatní páska. Rozdíl ve výdělcích mezi Prahou a zbytkem republiky bývá obrovský. Stejná pozice v administrativě nebo technickém oboru může v hlavním městě vynést o třicet až padesát procent vyšší plat než v okresním městě. Logická úvaha by tedy říkala, že lidé v Praze nebo Brně musí masivně bohatnout, zatímco lidé na vesnici třou bídu s nouzí.
Proč tomu tak ve skutečnosti není?
Past komerční zábavy a tisícikorunové mikrotransakce
Odpověď leží v tom, jak jednotlivá prostředí tvarují náš volný čas. Ve velkoměstě je totiž neuvěřitelně těžké „jen tak existovat“, aniž byste u toho neustále neotevírali peněženku.
Představte si klasickou sobotu v Praze nebo v Brně. Chcete jít s rodinou nebo partnerem ven. Kam vyrazíte? Jdete na náplavku, do parku nebo na rozhlednu. Cestou si koupíte výběrovou kávu za devadesát korun, dětem zmrzlinu, k obědu se stavíte v bistru, protože je to při ruce, a odpoledne zamíříte do botanické zahrady, na výstaviště nebo do dětského herního centra. Než se vrátíte domů, nechali jste venku dva tisíce korun za věci, které jste ráno vůbec neměli v plánu kupovat.
Velké město je dokonale designovaný stroj na útratu. Služby, lákadla, kavárny a kulturní akce vás obklopují na každém kroku. Sociální tlak a neustálá nabídka vás nenápadně navádějí k tomu, že zábava rovná se placený zážitek.
Luxus, který je na venkově zadarmo
Život na vesnici nebo v malém městě je v tomto ohledu osvobozující. Neznamená to, že by lidé na venkově nechtěli bavit, ale volí zábavu, kterou mají hned po ruce. A tato zábava má jednu obrovskou výhodu: většinou je úplně zadarmo.
Když chci jít na vesnici na procházku, nemusím platit vstupné do chráněného parku ani parkovné u botanické zahrady. Stačí si obout boty, otevřít branku a za tři minuty stojím v lese. Příroda nevyžaduje žádné mikroplatby. Nemá přilehlý stánek s předraženými suvenýry ani kavárnu na každém rohu, která by mě zvala na předražený dezert.
Lidé v malých městech a na vesnicích neutrácejí méně proto, že by byli spořivější nebo lakomí. Neutrácejí jednoduše proto, že jejich prostředí nevytváří neustálý tlak na spotřebu.
Zábava se na venkově smrskne na přirozené věci:
- Práce na zahradě nebo v dílně, která je pro mnohé nejlepším odpočinkem.
- Vyrazit na houby, na kolo nebo k rybníku.
- Sousedské setkání u garáže nebo na fotbalovém hřišti, kde pivo stojí polovic toho co v krajském městě.
Jednoduchost volby jako klíč ke klidu
Zatímco ve městě platíte za to, abyste unikli z betonu do trochu zeleně (kterou někdo oplotil a vybral za ni vstupné), na vesnici je zeleň vaším přirozeným prostorem.
Život na malém městě nebo vesnici je ve výsledku jednodušší. Nabízí méně možností, což na první pohled vypadá jako nevýhoda, ale v praxi to dramaticky snižuje rozhodovací únavu a šetří peníze. Nemusíte každý víkend vymýšlet, do jaké nové restaurace půjdete nebo jaký festival navštívíte.
Vyšší výdělky ve velkých městech tak velmi často zůstávají jen optickým klamem. Člověk v Praze sice bere o patnáct tisíc více, ale přesně tyto peníze rozpustí v dražším nájmu a v desítkách drobných, v podstatě zbytečných útratách za komerční zábavu, restaurace a městský komfort.
Na konci měsíce tak má člověk z vesnice s průměrným platem na účtu velmi podobnou částku jako manažer z metropole. Jen s tím rozdílem, že ten z vesnice strávil své víkendy v tichu lesa, zatímco ten z města v přeplněném parku s kelímkem předražené kávy v ruce.
