Článek
Sedím v obýváku na gauči, na klíně mám otevřený notebook a na uších bezdrátová sluchátka. V očích mám ten typický polomrtvý výraz člověka, který právě absolvoval třetí dvouhodinový MS Teams call o tom, jak se na dalším callu naplánuje strategie pro čtvrtý kvartál. Na stolku vedle mě stydne třetí hrnek kávy. Vtom se otevřou dveře a do místnosti vstoupí babička. V ruce drží utěrku, přes ruku má hozenou zástěru a v očích hluboký, upřímný soucit smíchaný s lehkým opovržením.
„Tedy, ty ses dneska zase moc nepřetrhla, viď?“ usměje se hřejivě. „Už tu ležíš od rána. Nechceš jít radši dělat něco užitečného? Třeba vyprat? Nebo se projít na čerstvý vzduch, když máš celý den volno?“
Nadechnu se. Znovu. Za poslední rok je to asi padesátý pokus o totéž.
„Babi, já nemám volno. Já pracuju,“ říkám a snažím se, aby můj hlas nezněl jako pištění natlakovaného papiňáku.
„Aha,“ přikývne babička s výrazem člověka, který právě shovívavě přistoupil na hru malé rodinné bláznivky. „Aha, tak ty pracuješ. Na tom počítači. A to ti za to ležení na gauči jako někdo opravdu platí?“
Svět, kde práce bolela a byla vidět
Pro moji babičku, která strávila čtyřicet let v továrním provozu a v administrativě, kde se příchod do práce cvakal píchací kartou přesně v 05:45, je moje konceptuální pojetí obživy naprosto neuchopitelné. V jejím světě měla práce jasná a nezpochybnitelná pravidla. Práce byla fyzické místo, kam se muselo dojet. Práce bolela v zádech, smrděla dezinfekcí nebo strojním olejem, zanechávala mozoly na rukou a na konci směny po ní zůstal stoh orazítkovaných papírů, ušitý kabát nebo smontovaná převodovka.
Práce byla hmatatelná. Když babička odešla z práce, práce zůstala v budově s vrátnicí. Doma byl domov. Čas pro rodinu, zahrádku, vaření a odpočinek.
Když se babička podívá na mě, vidí mladou holku, která sedí v teplákách v polštářích, drží v ruce krabičku z plastu a kovu, občas do ní ťukne prstem a říká tomu „práce z domova“. V její optice je home office jen elegantní sociální eufemismus pro lenost. Proč by vám někdo platil za to, že sedíte doma v obýváku?
„To my jsme v práci museli stát,“ říká babička a rovná mi u toho deku kolem nohou, jako bych byla těžce nemocná. „Když přišel vedoucí, všichni kmitali. Vy si tam dneska píšete na těch vašich internetech a říkáte tomu unavenost.“
Vyhoření v teplákovce
To, co babička nevnímá, a z logiky své životní zkušenosti ani vnímat nemůže, je neviditelná, ale drtivá mentalita moderního „kancelářského krysy“.
Představa, že home office je ráj na zemi plný pohody, svobody a dlouhých snídaní, vzala za své velmi rychle. Bez hranic fyzické kanceláře se práce přelila do každé spáry mého soukromého života. Pracovní stůl mám dva metry od postele. Když se vzbudím, vidím blikající diodu notebooku. Když jdu spát, vidím ji znovu.
Už neexistuje ten ozdravný předěl v podobě cesty z práce domů, kdy člověk v tramvaji nebo v autě přepne hlavu do soukromého režimu. Práce je všude. Je v mém telefonu, který pípá s každým e-mailem i v osm večer. Je ve zprávách, které vyžadují „rychlou odpověď“ v sobotu ráno.
Zatímco babiččina generace trpěla fyzickou únavou, moje generace prožívá hluboké psychické vyčerpání. Sedím na gauči, tělo je paralyzované neustálým koukáním do obrazovky, ale mozek jede na 150 procent. Vnímám neustálý tlak na výkon, pocit, že musím být pořád online, abych dokázala, že doma fakt pracuju a neproválím den u Netflixu. Můj syndrom vyhoření nemá mozoly ani špinavé montérky. Má podobu nespavosti, úzkosti a pocitu, že žiju v práci, ze které nemůžu odejít, protože v ní zároveň spím.
Dvě generace, dvě různé reality
„Víš, babi,“ zkusila jsem to znova, když mi podávala talíř s domácí bábovkou, „já dneska napsala tři strategické dokumenty, vyřešila rozpočet na další měsíc a vyjednala podmínky s klientem z Německa. Můj mozek je úplně vyčerpaný.“
Babička se na mě podívala s upřímnou starostlivostí. Podívala se na mou netknutou bábovku, na mou bledou tvář a na svítící obrazovku, kde zrovna skočila další notifikace s červeným vykřičníkem.
„Pohyb by ti pomohl,“ řekla tiše a pohladila mě po hlavičce. „Za nás, když byl člověk unavený z přemýšlení, šel okopat brambory. A hned mu bylo lépe. Vy jste ale divná generace. Všechno si moc berete a přitom jen sedíte u bedny.“
A víte co? Ona má svým způsobem pravdu.
Naše generace získala neuvěřitelnou svobodu. Můžeme pracovat v pyžamu, z kavárny nebo z pláže na druhém konci světa. Ztratili jsme ale schopnost vypnout. Babiččina generace měla práci těžkou, ale měla v ní jasno. Když skončila směna, byl klid. My si nosíme celou svou kancelář, všechny své šéfy, termíny a stres neustále v kapse.
Snědla jsem bábovku, zaklapla notebook a šla jsem s babičkou vyprat prádlo. Poprvé za celý den jsem měla pocit, že dělám něco, co má jasný začátek, konec a smysl.
