Článek
Existuje aplikace, kterou v telefonu neotvíráme proto, abychom se pobavily, ale abychom si přivodily okamžitou existenciální krizi. Není to Instagram plný dokonalých těl, dokonce ani TikTok.
Je to LinkedIn.
Otevřete ho v pondělí ráno u kávy a během dvou minut se dozvíte, že váš bývalý spolužák ze střední právě založil svůj třetí startup, kolega z první práce pořádá přednášky v Londýně a holka, se kterou jste před dvěma lety seděly v kanceláři, je poctěna, že byla zvolena mezi TOP 30 lídrů pod třicet.
Všichni jsou neustále z něčeho nadšení, všichni přijímají nové výzvy, budují osobní značky, přednášejí, mentorují a v neděli večer píší inspirativní příspěvky o tom, jak jim ranní ledová sprcha a vstávání v 4:30 pomohly dosáhnout ročního obratu.
A vy tam sedíte v teplákách, utíráte rozlitou kávu a říkáte si: „Co proboha dělám se svým životem špatně?“
Doba, kdy obyčejná práce nestačí
Žijeme v podivné éře, která z práce udělala náboženství. Už nestačí mít zaměstnání, které vás prostě jen baví, zaplatí vám nájem a v pět hodin odpoledne vám umožní zaklapnout počítač a jít žít svůj reálný život.
Dnes musíte mít vášeň. Musíte mít misi. Pokud nevytváříte hodnoty, které mění globální trh, nebo alespoň nepíšete příspěvky o „growth mindsetu“, jako byste v osmapadesáti letech napsaly paměti, vypadáte, jako že stagnujete.
Z obyčejné práce — té, do které jdete, uděláte své úkoly, dostanete výplatu a jdete domů k rodině nebo koníčkům — se stala skrytá ostuda. Hustle kultura a sociální sítě nás přesvědčily, že pokud nenosíte titul CEO, Founder, Leader nebo Head of Something, jste tak trochu selhaly.
Divočina firemního jazyka
Nejbizarnější na celém tom profesním divadle je jazyk, kterým se v něm mluví. Na LinkedInu se nikdo nevyhazuje z práce, tam se „otevírají dveře novým příležitostem“. Nikdo neudělá chybu, všichni jen „získávají cenné lekce z nezdaru“.
Tato neustálá vrstva vyumělkované pozitivity vytváří obrovský tlak. Máte pocit, že všichni okolo vás přesně vědí, co dělají, mají jasný pětiletý plán a jejich kariéra stoupá přímočaře vzhuro jako graf v PowerPointové prezentaci.
Pravda je ale taková, že naprostá většina z nás ve své práci prostě jen tak trochu improvizuje za pochodu. Děláme chyby, občas se nudíme, občas máme dny, kdy nedokážeme vyprodukovat jediný geniální nápad, a těšíme se na víkend. A je to tak absolutně v pořádku.
Mít práci, ne být prací
Největší osvobození přichází ve chvíli, kdy si uvědomíte jednu zásadní věc: Vy nejste vaše pracovní pozice.
Vaše hodnota jako lidské bytosti se neměří tím, kolik řádků má váš životopis, jaký máte název pozice v podpisu e-mailu ani tím, kolik lajků dostal váš poslední profesní status.
Až příště otevřete profesní sítě a zaplaví vás vlna kariérního imposter syndromu, zkuste ten telefon na chvíli odložit. Uvědomte si, že to, co vidíte, je jen pečlivě sestříhaná výkladní skříň. Lidé nepíší příspěvky o tom, jak dvě hodiny koukali do zdi a proklínali tabulky v Excelu.
Oslavujme obyčejnost. Protože klid v hlavě a čas na vlastní život mají daleko větší hodnotu než jakýkoliv titul na vizitce.
