Článek
Když se podívám na svého muže, cítím hluboký, nepopsatelný klid. Vidím člověka, který mě zná lépe než já sama. Člověka, se kterým jsem postavila domov, se kterým se směji do večerních hodin a na jehož rameni usínám s pocitem absolutního bezpečí. Deset let společného života vytvořilo pouto, které je pevné, zralé a nesmírně vzácné. Miluji ho. O tom jsem nikdy, ani na jedinou vteřinu, nepochybovala.
A přesto.
Přesto se občas přistihnu, jak stojím u okna, dívám se do rušné ulice a tělem mi projede vlna čisté, syrové a nekompromisní touhy. Ne po mém manželovi. Ale po někom, jehož jméno neznám. Po někom, jehož hlas jsem nikdy neslyšela a jehož první dotek na kůži by byl plný nejistoty, elektrického napětí a nebezpečí. Toužím po doteku cizince.
Dokonalý život, ve kterém chybí neznámo
Společnost nám od dětství vštěpuje pohádkový mýtus: Když potkáte toho pravého, vaše oči i srdce se pro ostatní navždy uzavřou. Pokud se podíváte po někom jiném, znamená to, že ve vašem vztahu něco chybí, že váš partner nestačí, nebo že ho nemilujete dostatečně.
Roky jsem téhle iluzi věřila. A proto, když se ve mně kolem pětatřicítky začala probouzet tato neuchopitelná touha po novosti, zaplavila mě vlna obrovského strachu a viny. Připadala jsem si jako zrádkyně. Jako nevděčná žena, která má doma skvělého partnera, ale přesto v duchu pokukuje po zakázaném ovoci. Každý letmý pohled, který jsem na ulici věnovala atraktivnímu muži, ve mně zanechával hořkou pachuť selhání.
Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že lidská psychika a erotika fungují podle mnohem složitějších pravidel, než jaká popisují romantické filmy.
Co vlastně hledáme v představě cizince
Musela jsem strávit hodiny vnitřních rozhovorů sama se sebou, abych rozklíčovala, o co tu vlastně jde. Neprahnu po novém vztahu. Nechci vyměnit svůj stabilní, láskyplný domov za další kolečko seznamování, budování důvěry a řešení každodenních kompromisů. Nechci nového partnera pro život.
To, po čem toužím, je okamžik.
Toužím po tom elektrizujícím napětí, které vzniká mezi dvěma lidmi, kteří se navzájem ještě neznají. Po tom prvním letmém pohledu v baru nebo v kavárně, ve kterém je obsaženo všechno a nic. Po neohrabaném, ale o to intenzivnějším prvním doteku, kdy se vaše kůže poprvé setká s kůží někoho neznámého. Po momentu, kdy vás druhý člověk nevnímá jako spolehlivou partnerku, matku, organizátorku domácnosti nebo někoho, s kým řeší hypotéku a opravenou myčku. Vnímá vás jen jako ženu. Jako objekt čisté, nespoutané touhy.
V představě cizince nehledáme lepšího partnera. Hledáme v ní sami sebe – tu část naší osobnosti, která byla zakopána pod vrstvami odpovědnosti, zvyku a každodenní rutiny. Hledáme ten pocit, že jsme ještě stále divocí, nebezpeční a žádoucí pro okolní svět.
Paradox dlouhodobé intimity
Znám svého muže do nejmenších detailů. Vím, jakým tónem mluví, když je unavený, vím, jak vypadá jeho tvář těsně předtím, než usne, a vím přesně, jaké pohyby udělá v posteli. Tato dokonalá znalost je požehnáním pro lásku a důvěru, ale pro erotiku bývá tichým zabijákem.
Touha totiž potřebuje k životu určitou míru neznáma. Potřebuje prostor, tajemství, neprozkoumaná území. Když o druhém víte úplně všechno, zmizí moment překvapení. Náš sex je krásný, něžný a hluboký, ale chybí mu ten prvek divokosti a nepředvídatelnosti, který dokáže zažehnout jen cizí člověk.
A to je ten největší paradox dlouhodobých vztahů: Budujeme bezpečí a jistotu, abychom mohli hluboce milovat, ale právě to bezpečí postupně zhasíná plamen erotické vábivosti.
Život s tajemstvím v srdci
Jak tedy žít s vědomím, že toužíte po něčem, co nemůžete mít, aniž byste zničili to, na čem vám nejvíce záleží?
Nejprve jsem se naučila přestat si tu touhu vyčítat. Přijala jsem, že jsem lidská bytost s biologickými i psychologickými potřebami. To, že mě přitahuje cizí muž na ulici nebo že mám erotické sny o neznámé tváři, ze mě nedělá špatnou manželku. Představy a myšlenky nejsou nevěra. Nevěra začíná až ve chvíli, kdy se rozhodneme jednat a překročit hranice, které jsme si s partnerem nastavili.
Místo toho, abych svou touhu potlačovala a styděla se za ni, začala jsem ji používat jako palivo. Jako připomínku toho, že jsem stále živá, smyslná žena. Tuto energii nezřídka přinesu zpátky do naší ložnice. Ke svému muži. Protože vášeň, kterou ve mně zažehne pouhá představa nového a neznámého, nakonec stejně patří mému tělu, a moje tělo patří do našeho vztahu.
Láska jako vědomá volba
Někdy se sama sebe ptám, v čem spočívá tajemství dlouhotrvajícího manželství. Myslím, že jednou z nejdůležitějších věcí je zahodit nerealistické iluze. Přiznat si, že jeden jediný člověk nám nemůže dát absolutně všechno na světě. Nemůže být zároveň naším nejlepším přítelem, stabilním přístavem, spolehlivým spolubydlícím a zároveň divokým, nebezpečným cizincem, ze kterého se nám rozklepou kolena.
Láska není stav, do kterého jednoduše spadnete a zůstanete v něm bez hnutí. Láska je vědomá volba, kterou děláte každý den znovu. Každé ráno se probouzím a znovu si vybírám svého muže. Vybírám si náš příběh, naši historii, naše porozumění a naši společnou budoucnost.
A pokud mě někdy v davu upoutá pohled neznámého muže a na vteřinu mi zrychlí tep při představě jeho doteku, nepanikařím. Usměji se, nadechnu se té sladké, letmé fantazie, a pak se vrátím domů. K muži, kterého miluji celou svou duší. Protože vím, že dokonalý dotek cizince trvá jen okamžik, ale skutečná láska staví domov na celý život.
