Článek
V pátek v pět odpoledne má hlavní nádraží v Praze zvláštní energii. Mezi spěchajícími lidmi s kufry stojí desítky lidí, kteří mají v očích ten samý výraz. Nedočkavost smíchanou s lehkou nervozitou. Když nastupuješ do pátečního expresu směrem na Moravu, svět se najednou zdá v pořádku. V batohu vezeš sbalené všechno, co potřebuješ na příštích 48 hodin, ale hlavně vezeš obrovská očekávání. Celý týden jste si psali zprávy, posílali hlasovky a plánovali, jaký ten víkend bude dokonalý. Vlaku se nemůžeš dočkat, rozjíždí se a ty v duchu počítáš každou minutu, která tě dělí od okamžiku, kdy ho uvidíš na nástupišti.
Jenže hned jak si na nádraží padnete do náruče a proběhne to filmové přivítání, rozjede se neviditelný, ale neúprosný odpočet.
Sobota ráno začíná pod divokým tlakem. Protože máte na celý svůj vztah jen dva dny, musíte do nich naskládat absolutně všechno. Musí proběhnout vášnivý sex, protože jste si celých pět dní chyběli. Musíte si udělat hezkou snídani, zajít na kávu, abyste vypadali jako normální pár z Instagramu, a nakoupit na víkend. Jenže do toho naskakuje realita. On musí zajet k rodičům, protože je týden neviděl, a tak tě bere s sebou. Ty si potřebuješ vyprat nebo dodělat věci do školy či práce. Z romantického víkendu se stává extrémní logistický maraton hodný armádního štábu.
Místo toho, abyste spolu jen tak leželi a mlčeli, cítíte podvědomou povinnost „užít si každou vteřinu“. A přesně tenhle tlak celou atmosféru často zabije. Stačí jedna malá únava z celotýdenního shonu, špatně pochopená poznámka u oběda nebo fakt, že jeden chce jít ven a druhý je po celém týdnu zničený, a na stole je konflikt. Jenže na hádku a její klidné vyřešení není čas. Vždyť už je sobota večer a zítra odjíždíš! Takže se emoce zametají pod koberec, nasadí se nucený úsměv a napětí v pokoji se dá krájet.
A pak přijde neděle. Nedělní dopoledne už vlastně ani není nedělí, je to jen předehra k odjezdu. Snídaně probíhá v tichu, oba neustále kontrolujete hodinky a v hlavě už si balíš věci zpátky do batohu. Vztah na dálku vás pomalu učí žít ve dvou paralelních světech, v jednom jste pár a v druhém samostatné jednotky, které se po nedělním odpoledni musejí přepnout zpátky do režimu přežití.
Nedělní podvečer na perónu je psychologická poprava. Stojíte u dveří Pendolína, kolem vás hučí motory a vy si říkáte ty samé věty jako minulý týden. „Napiš, až dorazíš.“ „Zavoláme si večer.“ Letmý polibek, nastoupíš, dveře se zavřou a ty koukáš přes zamlžené sklo, jak se ti jeho postava vzdaluje.
Sedneš si na své sedadlo, vlak se rozjede do tmy a na tebe padne ta nejhorší depka. Nedělní Pendolíno plné lidí, kteří koukají do telefonů se stejně zničeným výrazem, je pomníkem víkendového partnerství. Cestou zpátky necítíš úlevu, ale prázdnotu. Říkáš si, jak dlouho se tohle dá vydržet, než vás ta neustálá příprava na loučení úplně rozebere. Protože vztah nemá žít z pátečních nadějí a nedělních depresí. Vztah má žít v obyčejné úterý večer u čištění zubů.
