Článek
Září je pro mě jako matku samoživitelku nejhorším měsícem v roce. Není to jen kvůli nákupu sešitů, učebnic a kroužků, které mi každý rok spolehlivě zruinují už tak napnutý rozpočet. Je to především kvůli prvním dnům ve škole, kdy si děti vyprávějí, co zažily o prázdninách.
Mému synovi Míšovi je osm let. Je to vnímavý, hodný kluk, který málokdy o něco prosí. Letos v září ale přišel ze školy se slzami v očích a se svěšenou hlavou.
„Mami, všichni z třídy byli u moře. Lada byla v Egyptě, Filip v Chorvatsku a Honza dokonce letěl letadlem do Španělska. Když se paní učitelka ptala mě, řekl jsem, že jsem byl u babičky. Filip se mi vysmál, že jsme chudí,“ vzlykal v předsíni.
V tu chvíli se ve mně smísila obrovská bolest s pocitem selhání a vzteku.
Když dáváte všechno, ale stejně to nestačí
Pracuji jako administrativní pracovnice na plný úvazek. Po zaplacení nájmu v garsonce, energií a základních potravin mi na účtu nezbývá téměř nic. Prázdniny pro nás znamenaly dva týdny u mé mámy na vesnici, výlety na kole po okolí a zmrzlinu z večerky. Pro mě to bylo maximum, co jsem ze svého platu dokázala vykřesat. Pro osmiletého kluka v kontextu dnešní doby plné fotek na sociálních sítích to byl důkaz, že „jsme jiní“.
Nejhorší na chudobě není to, že si nemůžete koupit drahé věci. Nejhorší je pocit viny, že své dítě připravujete o dětství, které si zaslouží. Že zatímco jeho spolužáci sbírají mušle na pláži, vaše dítě sbírá houby v lese a v duchu se stydí za svou vlastní rodinu.
Jak mluvit s dítětem o penězích bez traumatu?
Sbalit syna do náruče a říct mu, že na to prostě nemáme, nefunguje. Děti v tomto věku nerozumí hypotékám, inflaci ani nájmům. Rozumí jen tomu, že jejich kamarádi něco mají a ony ne.
Sedla jsem si k němu a musela jsem najít způsob, jak mu vysvětlit naši situaci, aniž bych v něm vzbudila pocit méněcennosti nebo úzkosti z budoucnosti:
- Přestat se stydět za vlastní život. Děti zrcadlí emoce rodičů. Když uvidí, že se máma stydí za to, jak žijí, budou se stydět také. Vysvětlila jsem mu, že každý člověk a každá rodina má jiné možnosti, a že hodnota člověka se neměří podle toho, do jaké země jede na dovolenou.
- Přetavit „chudobu“ v příběh o zážitcích. Připomněla jsem mu věci, které jsme v létě zažili u babičky. „Pamatuješ, jak jsme stavěli bunkr v lese? Jak jsme opékali buřty u táboráku a koukali na hvězdy? To Filip v hotelu u moře nezažil.“ Děti často zapomínají na hodnotu obyčejných radostí, pokud jim je někdo nenapoví.
- Pojmenovat realitu s láskou, ne s hořkostí. Řekla jsem mu pravdu, ale citlivě: „Maminka pracuje velmi tvrdě, aby nám zaplatila hezký domov, jídlo a kroužky. Na moře nám teď peníze nezbývají, ale to neznamená, že je náš život horší. Jsme tým a zvládáme to spolu.“
Tlak vrstevníků a neviditelná chudoba
Dnešní děti žijí pod obrovským tlakem na výkon a konzum. Už na prvním stupni základní školy se řeší, kdo má jaký telefon, jaké nosí tenisky a kde trávil volný čas. Učitelé si často ani neuvědomují, jak zraňující mohou být nevinné úkoly typu „Nakreslete svůj nejlepší zážitek z dovolené u moře“ pro děti z nízkopříjmových rodin.






