Článek
Je mi pětadvacet a můj hrudník je odjakživa hladký jako přistávací dráha. Žiju s tím v naprostém mírů, dokud se neobjeví někdo z rodiny, z práce nebo z okruhu takzvaných kamarádů, kdo ucítí neodolatelnou potřebu moje tělo zanalyzovat a veřejně zhodnotit.
Všechno to začíná už na rodinných oslavách. Sedíš u svíčkové a teta ti s chápavým úsměvem naservíruje legendární moudro: „Nezoufej, holka, až porodíš a začneš kojit, tak ti konečně narostou!“ Jako by moje prsa byla jen nějaká dočasná stavební parcela čekající na kolaudaci mateřstvím. A když podotkneš, že děti možná ani nechceš, přisadí druhý obvyklý kalibr: „Buď ráda, aspoň ti na stará kolena nebudou viset až k pupku.“ Děkuju mockrát. Přesně to potřebuje mladá holka slyšet – útěchu, že v sedmdesáti bude v plavkách vypadat skvěle.
Kdy se z urážky stala „neškodná legrace“?
Zajímavé je, jaký dvojí metr u tělesných proporcí funguje. Zkus někomu v kanceláři říct, že by měl shodit ten pupek, nebo kolegyni s bujným dekoltem naznačit, že výstřih k pasu působí lacině. Okamžitě jsi za toxického drbnu, HR si tě pozve na kobereček a půlka firmy s tebou nepromluví.
Ale když chlap u kávovaru utrousí směrem ke mně: „Ty vole, ty máš dneska zas ten svůj chlapecký hrudníček, co?“ nebo mi kamarádka v obchodě „dobře mířenou radou“ doporučí značku vycpaných push-upek, všichni se usmívají. Vždyť je to přece legrace. Na malé hrudníky se u nás střílí bez licence, bez trestu a s pocitem, že dotyčné vlastně pomáháte.
Molitanové brnění a právo na vlastní tělo
Celé dospívání pak strávíš tím, že si kupuješ podprsenky s takovou vrstvou molitanu, že by v nich hrudník přežil i čelní náraz. Předstíráš křivky, které nemáš, jen abys vyhověla představě, že správná žena musí mít nahoře čím zaujmout. A pak přijde okamžik, kdy tě tenhle cirkus přestane bavit. Zahodíš vycpávky, vezmeš si obyčejné tílko a vyrazíš ven taková, jaká jsi.
Výsledek? Když se ohradíš proti pasivně-agresivním poznámkám, dozvíš se, že jsi přecitlivělá a neumíš přijmout vtip.
Ne, nejsem přecitlivělá. Jen mám plné zuby toho, že se z mého těla dělá veřejný majetek. Moje prsa nejsou chyba v programu ani estetický handicap, který je potřeba omlouvat, maskovat nebo zachraňovat těhotenstvím. A pokud má někdo problém s tím, že nepřipomínám modelku z obálky erotického časopisu, může se dívat úplně jiným směrem.
