Článek
Jmenuje se Bruno. Je světle hnědý, má trochu ošoupaný čumák, jedno ucho je lehce zprohýbané a na bříšku má maličkou skvrnu od borůvkového džemu z roku 2018. Váži 780 gramů a měří přesně 38 cm, když sedí rovně. A už osm let je můj stálý spolucestující.
Lidi se mě často ptají: „Proč s sebou vlastně vozíš plyšáka? Tobě je přece už přes třicet.“ Odpovídám různě, někdy vtipem, někdy pravdou, někdy obojím najednou.
Pravda je taková:
Bruno není jen hračka. Je to můj drobný, hmatatelný důkaz, že na světě pořád existují věci, které se nemění. Když přijdu unavená na hostel v rumunských Karpatech, když mi ujede poslední autobus v pohraničí Srbska a Albánie, když sedím sám v dešti na nádraží v malém městečku v Bulharsku, Bruno tam prostě je. Sedí v batohu, kouká na mě těma svýma černýma skleněnýma očima a já vím, že nejsem úplně sama.
Jak to začalo
Poprvé jsem ho vzala na cesty jen náhodou. Byl to rok 2017, první delší sólo cesta, jela jsem vlakem přes Polsko, Litvu, Lotyšsko až do Estonska. Ve velkém batohu jsem měla minimum věcí a tak zbylo místo pro Bruna, původně patřil mé neteři, ale ta už „odrostla“ a já si ho jednou odnesla domů.
V Tallinnu jsem s ním udělala první fotku, seděl na lavičce u moře s výhledem na staré město. Poslala jsem to rodině s popiskem „náš nový maskot“. A něco se zlomilo. Najednou jsem zjistila, že mě baví hledat místa na focení, kde ho zachytím. Že mě to nutí víc se rozhlížet. Že díky němu navazuju rozhovory s lidmi, kteří by jinak jen mlčky přešli kolem.
Co mi Bruno dává
Kotvu normality. Když cestuješ dlouho sama, tak potřebuješ něco stálého. Vždycky stejný výraz, stejná velikost, stejná vůně (trochu levandule + starý batoh). Je to taková malá jistota uprostřed chaosu.
Důvod se usmívat. Hledání „Bruno-suitable“ místa na focení mě nutí všímat si detailů, hezkého schodiště, staré poštovní schránky, podivného stromu, zajímavé cedule, pěkného světla.
Ledoborec v sociálních situacích. Kolikrát se mi stalo, že cizí člověk přišel sám od sebe: „Můžu si s ním udělat fotku?“ A za pět minut už spolu pijeme kávu nebo si vyměňujeme tipy na cesty.
Připomínku dětství. I když už dávno nejsem dítě, někdy je strašně příjemné dovolit si být trochu dětinská. Sednout si na zem, dát Brunovi na hlavu klobouk z místního trhu a smát se tomu.
Co na to říkají ostatní
Někteří lidé se usmějí a řeknou „to je roztomilý“. Jiní se tváří lehce zmateně a ptají se „to je vážně tvoje?“. Občas narazím na někoho, kdo má podobného společníka, plyšovou sovu, žirafu, tučňáka, starou panenku. A najednou máme o čem mluvit hodinu.
Nejhezčí reakce byla od asi sedmileté holčičky v autobuse v Albánii. Ukazovala na Bruna a ptala se mámy: „Mami, ta paní má taky kamaráda na cesty?“ A já jsem tehdy měla pocit, že to vystihla nejlíp ze všech.
Závěr (prozatím)
Bruno není jen plyšový medvěd. Je to můj malý cestovatelský parťák, společník, maskot, talisman a někdy i jediný člověk (teda… medvěd), který ví, kolikrát jsem se bála, kolikrát jsem byla šťastná a kolikrát jsem jen tak seděla na kraji silnice a nevěděla, co dál.
A pokud mě někdo jednou uvidí, jak mu v dešti na benzince někde na Balkáně utírám čumák kapesníkem, ať se nediví. Prostě se o něj starám. Tak jako se on, i když jen mlčky, stará o mě.
Pořád cestujeme spolu.
A zatím to vypadá, že Bruno nemá sebemenší chuť jít do důchodu.
