Článek
Světlo zářivek v naší kanceláři má specifickou, lehce bzučivou frekvenci, která mi dříve přišla iritující. Toho úterního odpoledne se však proměnila v ukolébavku. Moje hlava, těžká jako z olova, klesala centimetr po centimetru blíž k rozpracované tabulce čtvrtletních výkazů. Cítil jsem, jak se mi zavírají víčka. Poslední, co si pamatuji, byl kurzor myši, který rytmicky blikal v buňce C42.
Pak přišla tma. Sladká, milosrdná tma, ve které neexistovaly termíny, reporty ani probdělé noci.
Probuzení do reality
„Pane Nováku! Slyšíte mě vůbec?“
Ten hlas nepatřil andělovi, ale inženýru Krátkému, mému nadřízenému, jehož smysl pro empatii by se dal přirovnat k mramorové desce. Prudce jsem sebou trhl, až mi v krku nepříjemně luplo. Na tváři jsem cítil otisk klávesnice a na monitoru svítila řada nesmyslných znaků. Výsledek toho, jak moje čelo láskyplně spočinulo na klávese „K“.
„Já… omlouvám se, pane inženýre,“ vykoktal jsem a marně se snažil zaostřit na jeho rudnoucí obličej.
„Omlouváte se? Vy tady regulérně chrápete! V době největší uzávěrky!“ křičel tak hlasitě, že se i kolegyně od vedlejšího stolu, jindy schovaná za paravánem, zvědavě vyklonila. „Okamžitě ke mně do kanceláře. Hned!“
Jednání za zavřenými dveřmi
Kancelář šéfa voněla po drahé kávě a dezinfekci. Seděl za svým masivním stolem a v rukou žmoulal list papíru. Byl to formulář o porušení pracovní kázně.
„Tohle je oficiální napomenutí,“ řekl ledově klidným hlasem, který byl snad horší než ten předchozí křik. „Dávám vám to písemně. A abychom si rozuměli, jestli vás ještě jednou uvidím byť jen se zavřenýma očima, končíte. Okamžitá výpověď pro hrubé porušení povinností. Rozumíme si?“
Cítil jsem, jak se ve mně mísí stud s naprostým vyčerpáním. „Pane inženýre, já vím, že to vypadá hrozně. Ale pochopte mě prosím… Máme doma čtrnáctidenní miminko. Malý má koliky, propláče celou noc. Manželka je na pokraji sil a já se jí snažím pomáhat. Za poslední tři dny jsem naspal dohromady možná pět hodin. Já jsem prostě na vteřinu vypnul, nebylo to schválně.“
Krátký si sundal brýle a začal je leštit mikrovláknem. Ani na vteřinu nepolevil ve svém přísném výrazu. „Víte, Nováku, vaše rodinné poměry jsou sice dojemné, ale pro chod této firmy naprosto irelevantní. Mě nezajímá, jestli máte doma plačící dítě, štěkajícího psa nebo jestli po nocích hrajete šachy. Platím vás za výkon. Pokud nejste schopen zajistit, abyste byl v pracovní době v bdělém stavu, nejste pro nás přínosem.“
„Ale já svou práci odvádím! I přes tu únavu mám všechno hotové včas,“ zkusil jsem naposledy zaútočit na jeho logiku.
„Dnes jste neodváděl práci, dnes jste simuloval kus nábytku,“ uťal mě. „Tady mi to podepište. A pamatujte si, druhá šance nebude. Teď vypadněte zpátky ke stolu a dejte si třeba páté kafe, je mi to fuk. Ale koukejte makat.“
Boj o přežití
Vrátil jsem se na své místo s pocitem naprosté nespravedlnosti. V kapse mi zavibroval telefon. SMS od Lucie: „Miláčku, malý konečně na chvíli usnul, ale já padám únavou. Kdy přijdeš? Potřebovala bych aspoň hodinu klidu, abych se osprchovala a vyprala.“
Zavřel jsem oči a hluboce se nadechl. Pak jsem je ale bleskově otevřel, jako by mě zasáhl elektrický proud. Pohled inženýra Krátkého jsem cítil v zádech skrze prosklenou stěnu jeho kanceláře. Sledoval mě jako ostříž.
Do konce pracovní doby zbývaly čtyři hodiny. Čtyři hodiny, které se zdály delší než celá uplynulá noc. Abych neusnul, začal jsem používat drastické metody. Štípal jsem se do stehen, pil ledovou vodu a oplachoval si obličej studenou vodou.
Uvědomil jsem si krutou realitu moderní doby. Jste jen kolečko v soukolí. Pokud se zadrhnete, nikoho nezajímá, že je to kvůli tomu nejdůležitějšímu a nejkrásnějšímu v životě, kvůli novému životu. Pro korporátní stroj nejsem otec, jsem jen „zdroj“.
Cesta domů
Když jsem konečně mohl vypnout počítač a odejít, nohy se mi podlamovaly. V tramvaji jsem se raději postavil a křečovitě se držel tyče. Bál jsem se, že kdybych si sedl, usnul bych a probudil se až na konečné v depu.
Doma mě přivítal známý zvuk. Vysoké, vytrvalé zaplakání našeho syna. Lucie stála uprostřed obývacího pokoje, vlasy rozcuchané, v očích stejné prázdno, jaké jsem měl já v kanceláři.
„Dostal jsem napomenutí,“ řekl jsem tiše, když jsem si od ní bral to malé, křičící klubíčko. „Šéf řekl, že jestli ještě jednou usnu, vyhodí mě.“
Lucie se na mě podívala a v jejích očích se objevily slzy. „To je mi líto… co budeme dělat?“
Podíval jsem se na syna. Právě přestal plakat a svýma velkýma, tmavýma očima se na mě zadíval. V tu chvíli ze mě všechna ta hořkost z práce a strach z výpovědi trochu opadly.
„Budeme bojovat,“ řekl jsem rozhodně. „Půjdu si teď dát nejsilnější kafe na světě a ty si jdi na dvě hodiny lehnout. A zítra? Zítra si do práce vezmu sirky, abych si podepřel víčka, jestli to bude nutné. Protože ty a on za to stojíte. I když Krátký nikdy nepochopí, co je v životě skutečně důležité.“
