Článek
Sedím v té samé lavici, kde jsem ji poprvé uviděl. Vzduch voní voskem a staletým prachem, ticho kostela mě obklopuje jako těžká deka. Vždycky jsem tohle místo miloval pro jeho neměnnost. Bůh se nemění, pravda se nemění. A já věřil, že se nemění ani náš příběh. Jenže před pár dny se svět, který jsem tak pečlivě budoval, roztříštil na tisíc kousků.
Když jsme se poznali, připadalo mi to jako zázrak. Dva lidé v dnešní době, kteří se rozhodli jít proti proudu. Žít v čistotě, čekat na svatební noc jako na posvátný dar, který rozbalíme až před tváří Boží. Byla to naše společná pevnost. Cítil jsem k ní nesmírnou úctu. Pokaždé, když jsem ji doprovázel domů a naše loučení skončilo jen lehkým polibkem, cítil jsem se jako vítěz. Jako někdo, kdo dokáže ovládnout své tělo pro vyšší cíl.
Temný stín přiznání
Pak přišel ten večer u ní v kuchyni. Čaj už dávno vychladl a ticho začalo být příliš těžké. Začala mluvit potichu, s pohledem upřeným do hrnku. Vyprávěla mi o svém životě předtím, než jsme se potkali. O vztazích, které nebyly platonické. O chvílích, které já si šetřil pro ni, ale které ona už darovala někomu jinému.
V tu chvíli jsem měl pocit, že mi z plic vyprchal všechen vzduch. Každé její slovo bylo jako rána kladivem do vitráže mého ideálu. Díval jsem se na ni a najednou jsem neviděl tu křehkou, čistou dívku z kostelní lavice. Viděl jsem ženu, která má svou historii. Historii, jejíž součástí jsem nebyl a která teď stojí mezi námi jako zeď.
Vězení vlastních představ
Od té noci se nemohu nadechnout. Ležím v noci v posteli a hlavou mi běží obrazy, které nechci vidět. Představy, jak se jí dotýkal někdo jiný, jak mu šeptala stejná slova, která teď říká mně. Cítím se podvedený, i když vím, že mi nikdy nelhala. Cítím nespravedlnost. Já jsem své bitvy vybojoval, já jsem svou touhu obětoval na oltář našeho budoucího vztahu. Ale ten oltář mi teď připadá prázdný.
Ptám se sám sebe: Je moje láska tak slabá, že ji zlomí pár chyb z minulosti? Je moje víra jen póza, když nedokážu přijmout člověka s jeho stíny? V kostele slýchám o odpuštění, o tom, že staré věci pominuly a vše je nové. Ale moje srdce je teď jako zatvrdlý kámen.
Rozchod, nebo milost?
Někdy mám chuť prostě utéct. Smazat její číslo, zapomenout na společné plány a najít někoho, kdo bude mít stejný „startovní bod“ jako já. Někdo, s kým nebudu muset bojovat s duchy minulosti. Ale pak ji uvidím, jak se usměje, jak se upřímně modlí, jak mě bere za ruku… a vím, že miluji ji, tuhle konkrétní ženu.
Jenže stačí láska k tomu, abych zapomněl? Dokážu se na ni někdy podívat a nevidět tam ty ostatní? Dokážu přijmout, že naše svatební noc nebude pro oba „poprvé“, ale pro jednoho z nás jen „znovu“, i když v jiném duchu?
Stojím před nejtěžší volbou svého života. Buď zůstanu věrný svému ideálu čistoty a ztratím ženu svého života, nebo přijmu její lidskost, zlomím své ego a objevím, co skutečně znamená milovat někoho „v dobrém i zlém“. Ale v tuhle chvíli cítím jen hlubokou, palčivou bolest a nejistotu, jestli na takovou oběť mám dost sil.
