Článek
Dnes, když otevřu YouTube, vidím jen nekonečnou řadu barevných miniatur a křiklavých nadpisů. Pro většinu lidí je to platforma pro zábavu nebo vzdělávání. Pro mě je to hřbitov stovek hodin práce, probdělých nocí u střižny a digitální stopa mého mladšího já, kterou už nikdy úplně nesmažu. Byl jsem youtuber a tohle je pohled za oponu světa, který zvenčí vypadá jako splněný sen, ale zevnitř dokáže být zlatou klecí.
Ten opojný pocit „Odeslat“
Všechno to začalo nevinně. Touha něco sdělit, ukázat světu svůj koníček, nebo prostě jen zkusit, jestli mě někdo bude poslouchat. Prvních deset odběratelů mi přišlo jako vyprodaný stadion. Každý komentář byl potvrzením mé existence.
V té době jsem si neuvědomoval, že se stávám otrokem algoritmu. YouTube je nenasytná bestie. Jakmile jednou přestanete krmit jeho soukolí pravidelným obsahem, nemilosrdně vás odsunie do propasti zapomnění.
Život v režimu 24/7
Být tvůrcem obsahu není práce od devíti do pěti. Je to stav mysli, který vás nikdy neopustí:
- Oběd v restauraci? Musím to vyfotit na komunitní kartu.
- Dovolená u moře? Skvělá příležitost pro vlog, takže polovinu času trávím s foťákem před obličejem místo toho, abych si užíval výhled.
- Emoční krize? Možná by z toho bylo dobré „upřímné“ video.
Postupně jsem přestal prožívat okamžiky pro sebe. Prožíval jsem je pro „ně“. Pro lidi za obrazovkou, které jsem nikdy nepotkal, ale na jejichž názoru mi záviselo víc než na mém vlastním.
Odvrácená strana: Komentáře a vyhoření
Když přišel úspěch, přišla i kritika. Člověk si může přečíst tisíc pozitivních zpráv, ale v hlavě mu uvízne ta jedna, která útočí na jeho vzhled, hlas nebo inteligenci. Anonymita internetu dává lidem pocit, že nejste lidská bytost, ale jen postava ve videohře, do které mohou bodat.
Vyhoření přišlo plíživě. Jednoho dne jsem si sedl k rozpracovanému projektu a zjistil jsem, že se mi chce brečet jen při pohledu na časovou osu ve střihovém programu. Už jsem neměl co říct. Stala se ze mě prázdná schránka, která jen kopíruje trendy, aby neztratila čísla.
Život po YouTube
Rozhodnutí skončit bylo nejtěžší a zároveň nejosvobozující věc v mém životě. Najednou jsem zjistil, že:
- Soukromí má nevyčíslitelnou hodnotu. Nemuset každému sdělovat, co si myslím, je luxus.
- Úspěch se neměří počtem zhlédnutí. Skutečný život se odehrává v interakcích, které nejsou lemovány lajky.
- Kreativita bez publika je čistší. Začal jsem znovu tvořit věci jen pro radost, ne pro dosah.
Být youtuberem mi dalo neuvěřitelné technické dovednosti, naučilo mě to disciplíně a dalo mi to možnost nahlédnout do světa showbyznysu nové generace. Ale také mi to vzalo kousek autenticity. Dnes už jsem jen divák. A víte co? Je to skvělý pocit.
