Ceuta aneb Vstupní brána do Evropy: Braňme si své hranice

Evropa se již dlouhá desetiletí zmítá v hluboké krizi vlastní identity, bezpečnostní paralyzace a neschopnosti čelit realitě demografických a migračních tlaků z globálního jihu. Na jižní hranici starého kontinentu, konkrétně v marockých enklávách Ceuta a Melilla, se tato evropská slabost projevuje v té nejčistší a nejnebezpečnější podobě. Tyto malé kousky španělského a potažmo evropského území na africkém kontinentu fungují jako živý nervový bod, v němž se protínají selhávající unijní politika, pokrytectví mezinárodní diplomacie a rostoucí frustrace běžných občanů. Otázka, kterou si dnes musíme položit bez diplomatických příkras, je prostá: Španělsko a s ním celá Evropská unie, hodláte si své hranice konečně bránit, nebo je na čase tyto africké enklávy definitivně opustit?

Ceuta je se svými necelými dvaceti čtverečními kilometry a zhruba 85 tisíci obyvateli unikátním geopolitickým fenoménem. Nachází se na severním pobřeží Afriky, přímo naproti Gibraltarskému průlivu, a tvoří jedinou pozemní hranici mezi Evropskou unií a africkým kontinentem vedle sousední Melilly. Historicky vzato získalo Španělsko tuto oblast již v pozdním středověku a od té doby ji spravuje jako nedílnou součást svého státního území.

Z pohledu dnešní geopolitiky a migrační reality se však z kdysi prestižních a strategických území stalo obří bezpečnostní riziko a finanční černá díra. Sdílet těžko uhlídatelnou pozemní hranici s Marokem na africkém kontinentu je pro španělské bezpečnostní složky permanentní zkouškou ohněm. Ploty protkané žiletkovým drátem, sofistikované kamerové systémy, termovize a tisíce příslušníků pořádkových sil Guardia Civil střeží perimetr, který je pravidelně vystaven masivním útokům zoufalých stovek či tisíců migrantů. Ti neváhají brát ploty útokem v organizovaných vlnách, přičemž spoléhají na to, že jakmile se dotknou půdy enklávy, otevírá se jim brána do vysněného evropského sociálního systému.

Celá tato situace je o to absurdnější, když se podíváme na širší kontext vztahů mezi Evropou a africkým kontinentem. Evropská unie a její členské státy, v čele s největšími ekonomikami, posílají do Afriky každoročně miliardy eur v rámci rozvojové pomoci, humanitárních fondů a přímých finančních injekcí určených na stabilizaci regionu, boj proti chudobě a podporu místní ekonomiky. Logika politiků zní: pokud lidi v Africe podpoříme tam, kde žijí, nebudou mít důvod vydávat se na nebezpečnou cestu do Evropy.

Praxe však ukazuje pravý opak. Čím více peněz do Afriky proudí, tím větší migrační tlak Evropa čelí. Tento paradox má racionální vysvětlení. Finanční prostředky často končí v rukou zkorumpovaných lokálních elit, nedostanou se k těm, kteří by je skutečně potřebovali, a už vůbec nezastaví hluboké strukturální problémy tamních společností, jako je prudký nárůst populace, nezaměstnanost mladých a absence perspektivy. Výsledkem je bizarní a demoralizující cyklus: Evropané posílají peníze na africký kontinent, a africká strana jim za odměnu posílá další a další vlny ekonomických migrantů, kteří mnohdy pohrdají evropskými zákony, hodnotami a způsobem života.

Maroko a další tranzitní státy navíc migraci zcela otevřeně využívají jako politickou a vyděračskou páku vůči Madridu i Bruselu. Kdykoliv Maroko potřebuje prosadit vlastní geopolitické zájmy, například uznání nároku na Západní Saharu nebo získat další štědré dotace z evropských fondů, poněkud povolí bezpečnostní kohoutky na svých hranicích a do Ceuty a Melilly začnou proudit davy lidí. Evropa se tak nechává pravidelně brát jako rukojmí státy, které mají plnou kontrolu nad svými teritorii, ale neprojevují nejmenší zájem situaci systémově řešit, dokud z toho přichází solidní finanční zisk.

Za této situace stojí Španělsko i celá Evropská unie před zásadní historickou křižovatkou. Další setrvávání v současném stavu, kdy se tváříme, že situaci pod kontrolou držíme, zatímco enklávy podléhají neustálému tlaku a demografickému přetížení, je sebevražedné. Na stůl je nutné položit dvě reálné, byť radikální alternativy.

První možností je radikální zpřísnění pravidel hry a nastolení absolutní nekompromisnosti. To znamená zavést pravidlo: buď budeme posílat peníze našim africkým partnerům výměnou za to, že jejich území bude zcela neprostupnou hrází proti nelegální migraci, anebo peníze okamžitě zastavíme. Pokud marocká strana inkasuje evropské miliony, musí garantovat, že se přes její území nikdo nepovolaný k španělským hranicím vůbec nepřiblíží. V opačném případě by mělo následovat okamžité zmrazení veškeré finanční pomoci, zavedení tvrdých vízových sankcí pro představitele dotčených států a maximální militarizace jižní hranice. Vstupní brána do Evropy musí být střežena bezohledně, s jasným poselstvím, že nelegální překročení hranic znamená okamžitou repatriační deportaci bez nároku na odvolání.

Druhou, ještě radikálnější alternativou, o které se v politických kruzích dosud mluví jen šeptem, je dobrovolné vzdání se těchto afrických enkláv. Pokud Španělsko není schopno nebo ochotno nést břemeno obrany Ceuty a Melilly jako evropských výběžků v cizím nepřátelském prostředí, a pokud má tato přítomnost sloužit pouze jako permanentní páka pro vydírání ze strany Maroka, pak ztrácí jakýkoliv smysl. Proč by měl španělský daňový poplatník financovat nákladnou obranu území, které se stalo hlavní slabinou kontinentální bezpečnosti? Vzdát se enkláv by znamenalo posunout vnější hranici Evropy zpět na evropský pevninský břeh, odkud je její ochrana geograficky i vojensky nesrovnatelně jednodušší.

Ukazuje se, že politika otevřené náruče, multikulturní naivity a uplácení tranzitních zemí zkrachovala na celé čáře. Evropa si musí uvědomit, že bezohledná migrační vlna není přirozeným přírodním živlem, kterému je nutné se poddat, nýbrž řízeným a zneužívaným procesem, který ohrožuje vnitřní bezpečnost, sociální soudržnost a stabilitu našich států.

Španělsko se musí přestat bát vlastního stínu a zaujmout vůči Maroku a africkým partnerům pozici sebevědomého státu, který si diktuje podmínky, nikoliv pozici otloukánka, jenž platí výpalné a doufá v milosrdenství. Buď Ceuta a Melilla zůstanou nedílnou, tvrdě chráněnou a neprostupnou pevností bránící hodnoty a suverenitu Evropy, nebo je čas přiznat porážku, zatáhnout mosty a vrátit se za bezpečné hradby vlastního kontinentu. Jiná cesta, která by nevedla k postupnému rozkladu evropských pořádků, totiž neexistuje.