Článek
Když se náš syn Adam chystal do první třídy, propadla jsem klasické panice moderního rodiče. Z diskusních fór na internetu a z vyprávění známých na mě útočily strašáky o přetíženém státním školství, vyhořelých učitelkách a zkostnatělém systému, který v dětech zabíjí jakoukoliv kreativitu a radost ze vzdělávání.
S manželem jsme si řekli, že na vzdělání našich dětí šetřit nebudeme. Místo spádové školy na sídlišti jsme vybrali vyhlášenou soukromou základní školu s alternativním vzdělávacím programem, výukou angličtiny s rodilým mluvčím a příslibem maximálně dvanácti dětí ve třídě. Cena? 15 000 Kč měsíčně plus stravné a kroužky. Pro naši rodinu to znamenalo škrtnout dovolenou u moře a odložit výměnu auta, ale věřili jsme, že investujeme do Adamovy budoucnosti.
Po roce a 150 tisících korunách z rodinné peněženky jsme však museli učinit bolestivé vystřízlivění.
Prostředí bez hranic
První měsíce vypadaly jako pohádka. Učitelé dětem tykali, místo známek dostávaly ústní hodnocení plné pochval a ve třídě vládla absolutní pohoda. Jenže postupně jsem si začala všímat, že tato „pohoda“ má i svou temnou stránku.
Škola v rámci respektujícího přístupu prakticky odbourala jakékoliv hranice a přirozenou autoritu. Když děti neměly náladu, nemusely se zapojovat do výuky a mohly si jít číst do odpočinkového koutku. Výsledek? Po půl roce Adam neuměl plynule číst ani základní slabiky, zatímco děti sousedky ze státní školy už louskaly celé knížky.
Největší šok ale přišel na rodičovských schůzkách. Školné s sebou totiž neslo nepříjemný fenomén, pocit některých rodičů, že si učitele i vedení školy jednoduše „koupili“. Pokud dítě dělalo problémy nebo nerespektovalo pravidla, učitelé se báli zakročit, aby nepřišli o platícího klienta. Místo výchovy se tak vytvářelo umělé prostředí, ve kterém se dětem servírovala iluze, že svět se točí výhradně kolem nich.
Střet s realitou a bezmoc učitelů
Náš syn začal být doma rozmarný. Když jsem po něm chtěla, aby si uklidil hračky, opáčil mi s klidem sedmiletého panovníka, že „tohle dělat nemusí, protože mu to není příjemné“. V tu chvíli mi došlo, že z něj systém bez hranic vychovává člověka, který bude mít v reálném životě obrovský problém adaptovat se na jakákoliv pravidla.
Když jsem téma nedostatečného pokroku v psaní a počítání otevřela s třídní učitelkou, dostalo se mi jen vlažné odpovědi: „Každé dítě má své vlastní tempo, paní Dvořáková. Adam k tomu dospěje, až bude sám chtít.“ Jenže čas utíkal a Adamův posun nepřicházel.
V květnu jsme se po dlouhých debatách s manželem rozhodli pro radikální krok: Adam od září nastoupí na obyčejnou sídlištní základku pod našimi okny.
Návrat na „státní“: Šok, který nás zachránil
Bála jsem se. Představovala jsem si přísné učitelky s ukazovátkem, šikanu na chodbách a traumatizovaného syna. Realita na státní škole byla ale osvěžující sprchou.
Dostali jsme paní učitelku před důchodem, paní s přirozenou autoritou, obrovským srdcem a pevnými pravidly. Žádné rozmazlování, ale spravedlivý přístup ke všem. Ve třídě je sice 24 dětí, ale vládne v nej řád, struktura a kamarádský duch.
Adam během prvního půlroku udělal nepředstavitelný skok. Zjistil, že pravidla platí pro všechny stejně, naučil se prohrávat a pochopil, že úspěch přichází s prací, ne za pouhou přítomnost. A co je nejdůležitější? Našel si kamarády přímo z našeho domu, se kterými běhá odpoledne po venku, místo aby seděl izolovaný v soukromém školním autobuse.
Mýtus drahé exkluzivity
Nechci zatracovat všechno soukromé školství. Existují jistě školy, které odvádějí skvělou práci. Moje zkušenost mě ale naučila, že vysoká cena automaticky nezaručuje vyšší kvalitu. Často platíte spíše za pocit výjimečnosti, lepší vybavení a sociální bublinu podobně smýšlejících (a situovaných) rodičů.
Státní školství má své chyby, ale nabízí dětem něco, co je soukromá škola za 15 tisíc měsíčně naučit nedokázala: reálný svět. Svět, kde existují hranice, autority, různorodost a kde si respekt musíte zasloužit svojí snahou, ne peněženkou svých rodičů.
Dnes jsem vděčná, že jsme ten krok udělali včas. Ušetřených 150 tisíc ročně raději investujeme do kvalitních kroužků, cestování a rodinných zážitků.
Jaké máte zkušenosti se soukromým vs. státním školstvím vy? Myslíte si, že si dnes platíme kvalitu, nebo jen pohodlnou bublinu? Podělte se o své názory v komentářích!
