Článek
Když jsem si podávala přihlášku na výměnný pobyt v České republice, představovala jsem si malebné historické uličky, hluboké akademické debaty v knihovnách a víkendy strávené objevováním středoevropské kultury. Viděla jsem se, jak s novými spolužáky sedíme v kavárnách, probíráme literaturu, politiku nebo život, a postupně se nořím do srdce českého studentstva. Realita, která mě po příjezdu přivítala, byla však podstatně orosenější, hlasitější a především šla cítit chmelem.
Už během prvního orientačního týdne mi to došlo. „Hele, po přednášce jdeme na jedno,“ řekl mi spolužák, kterému jsem se snažila vysvětlit, že bych raději viděla místní galerii. „Na jedno“ se v českém slovníku ukázalo jako nesmírně elastický pojem. Znamenalo to minimálně pět půllitrů, tři hodiny v zakouřené (nebo dnes už naštěstí nekuřácké, ale o to víc hlučné) hospodě a konverzaci, která se po desáté večerní začala točit v nebezpečných spirálách kolem témat, kterým jsem díky své lámané češtině nerozuměla, nebo jim rozumět ani nechtěla.
Kultura „teambuildingů“ v českém vysokoškolském prostředí je fascinující antropologický úkaz. Máte pocit, že se lidé chtějí poznat? Zapomeňte na seznamovací hry, společné výlety nebo projekty. Tady je nejvyšším stupněm sociálního inženýrství společné sezení v hospodě. Pivo je v Česku vnímáno jako společenské lepidlo. Je to univerzální platidlo, téma rozhovoru, startér přátelství i konec veškeré slušnosti.
První měsíce jsem se snažila držet krok. Chtěla jsem zapadnout. Připadala jsem si jako na náročném tréninkovém kempu, kde disciplína spočívá v rychlosti pití a schopnosti udržet konverzaci i při čtvrtém půllitru. Byla jsem „ta cizinka, co pije málo“, což bylo v očích mých spolužáků cosi jako vada na kráse. „Dej si ještě jedno, vždyť jsi v Česku!“ slyšela jsem neustále. A já pokaždé cítila ten vnitřní rozpor. Chtěla jsem se s nimi bavit, chtěla jsem mít přátele, chtěla jsem být součástí té party, ale moje vnitřní nastavení mi nedovolovalo považovat nekontrolované pití za vrchol společenské aktivity.
Nejtěžší na tom bylo sledovat tu proměnu. Přijít do hospody v sedm večer, kdy je ještě relativně klid a lidé dokážou mluvit o něčem jiném než o včerejší kocovině, bylo v pořádku. Ale kolem desáté hodiny se atmosféra zlomila. Hlasy sílily, sklenice narážely na stůl a témata se stávala primitivními. Moje snaha o intelektuálnější debatu byla většinou smetena mávnutím ruky a poznámkou o tom, že „moc přemýšlím“.
Začala jsem se cítit osamělá. Obklopená lidmi, a přitom izolovaná. Když jsem se omluvila, že musím jít domů, protože se chci ráno vyspat a učit se, koukali na mě jako na exota. „Co máš za problém? Zítra není přednáška!“ byla standardní odpověď. Pro mě ale studium znamenalo víc než jen proležení dopoledne s bolestí hlavy. Chtěla jsem využít čas tady naplno, vidět co nejvíc věcí, pochopit mentalitu národa – ale ne tu, která se projevuje až po pěti pivech.
Jednou jsem se pokusila o malý protest. Navrhla jsem skupině lidí z ročníku, jestli bychom místo hospody nešli na noční procházku Prahou nebo na koncert. Reakce? „Jo, jasně, super nápad! A co kdybychom cestou zašli na jedno?“ Pivo bylo jako stín, který se nedal setřást. Bylo to, jako by se lidé báli ticha nebo střízlivého pohledu do očí druhého člověka. Jako by potřebovali alkohol jako filtr, přes který se dívají na svět, aby byl snesitelnější, zábavnější nebo méně komplikovaný.
Trvalo mi dlouho, než jsem se naučila nastavit hranice, aniž bych ztratila zbytek své společenské existence. Přestala jsem se omlouvat za to, že nepiju tolik co oni. Začala jsem odcházet ve chvíli, kdy se konverzace začala točit v kruzích, a neřešila jsem, jestli si o mně myslí, že jsem „suchar“. Našla jsem si úzkou skupinu lidí, paradoxně často mezi jinými zahraničními studenty nebo mezi Čechy, kteří měli podobný odpor k hospodské kultuře a zjistila jsem, že i v Praze lze žít život bez věčného piva v ruce.
