Článek
Pokud jste chodili na základní nebo střední školu v devadesátých letech nebo na začátku nového tisíciletí, školní chodba pro vás nebyla jen prostorem pro přechod mezi hodinami matematiky a dějepisu. Bylo to zaminované pole, sociologické bojiště a mapa přísně vymezených teritorií. Každá přestávka představovala tichý test z příslušnosti k určitému kmeni. Stačilo zahnout za roh u šaten a ocitli jste se ve světě, kde oblečení, účes a značka na batohu fungovaly jako bojová uniforma.
Na jedné straně stál rohový shluk skejťáků v oversized kalhotách do půlky zadku, s botami zničenými od gripu a kšiltovkami otočenými dozadu. O kus dál u okna postávali punkáči s křiváky, spínacími špendlíky a pyramidami na opascích, pro které byla každá autorita třídního učitele osobní urážkou. U schodiště drželi pozice metalisté s dlouhými vlasy a černými tričky s těžko čitelnými logy kapel, zatímco na dvoře se scházeli hiphopeři s širokými mikinami nebo skinheadi v bombrech a těžkých botách s ocelovou špičkou.
Byla to doba pevně narýsovaných hranic. Svět byl černobílý a hudební žánr, který jste poslouchali, nedefinoval jen to, co vám hraje do sluchátek walkmanu či discmanu. Definoval celou vaši osobnost, vaše přátele, vaše politické postoje, místa, kam smíte večer jít, a především to, před kým musíte na autobusovém nádraží zrychlit krok.
Kódování identity: Když bunda znamenala politický postoj
Přijmout subkulturu v devadesátkách nebo nultých letech nebylo jen o estetice. Bylo to vyznání víry. Když jste si na sebe vzali křiváka, dali jste světu jasně najevo, že odmítáte konzum, politický systém a jakýkoliv řád. Když jste nosili kapuci hluboko do čela a široké kalhoty, přihlásili jste se k pouliční kultuře, graffiti a breakdance. A pokud jste se objevili v těžkých botách a s holou hlavou, okamžitě jste vyslali signál, který mohl v závislosti na konkrétní odnoži způsobit fyzickou potyčku během několika sekund.
Tato kmenová příslušnost vyžadovala absolutní loajalitu. Být skejťákem a zároveň poslouchat popové hitovky z rádia? Nemyslitelné. To z vás dělalo „pozéra“, což byla v tehdejším sociálním žebříčku ta nejhorší možná nálepka. Pozér byl člověk, který nosil symboly kmene, aniž by žil jeho hodnotami nebo rozuměl jeho historii. Pokud jste měli na tričku logo kapely Nirvana nebo Metallica, museli jste být připraveni na to, že vás starší ročníky podrobí okamžitému výslechu z diskografie. Pokud jste neznali název třetího alba a jméno bubeníka, byli jste veřejně znemožněni.
Hranice byly nepropustné. Přecházet mezi kmeny se rovnalo zradě. A tak vznikaly legendární bitky mezi pankáči a skinheady v okolí koncertních sálů, vyhánění skejťáků z městských náměstí nebo nekonečné slovní i fyzické roztržky mezi hiphopery a rockery. Identita byla vykoupena rizikem, ale nabízela neuvěřitelně silný pocit bezpečí uvnitř vlastní skupiny.
Zlomový bod: Jak algoritmy a streaming rozbily zdi
Kdybyste dnešnímu šestnáctiletému středoškolákovi vyprávěli o tom, že se dva lidé poprali na zastávce jen proto, že jeden měl na sobě špatný typ mikiny nebo poslouchal jinou hudbu, dívat se na vás bude s kombinací úžasu a lehkého pobavení. Pro dnešní Generaci Z a Alfa je koncept striktních, uzavřených subkultur něčím stejně vzdáleným a bizarním, jako je vytáčecí internet nebo pětipalcové diskety.
Co se vlastně stalo? Zásadní revoluci nepřinesla móda, ale technologie. Způsob, jakým konzumujeme kulturu, se během posledních patnácti let od základu proměnil.
V dobách CD přehrávačů a kazet bylo fyzické získání hudby těžké a drahé. Album jste si museli koupit za těžko ušetřené kapesné, nebo si ho zdlouhavě kopírovat od kamaráda na kazetu či vypalovat na CD. Každá deska měla obrovskou váhu a vyžadovala investici. Dnes vám Spotify nebo Apple Music nabízejí okamžitý přístup k desítkám milionů skladeb z jakéhokoliv žánru a éry.
Ještě větší paseku v kmenovém uspořádání ale napáchaly algoritmy sociálních sítí. Algoritmu je úplně jedno, jestli jste se rozhodli být „pankáčem“. Na základě vašeho chování vám v jednom nepřetržitém proudu namíchá britský post-punk z osmdesátých let, tvrdý chicagský trap, lo-fi hip hop, k-pop a do toho ukázku ze soundtracku k videohře. Dnešní teenager neposlouchá jeden žánr. Poslouchá nálady, playlisty pro učení, cvičení nebo noční procházky městem. Jeho hudební vkus je ze své podstaty hluboce rozvolněný.
Od celoživotního postoje k módě
Spolu s pádem žánrových zdí padla i nedotknutelnost subkulturního oblečení. Z módních prvků, které dříve definovaly rebelská hnutí, se staly volně dostupné módě.
Oblečení už nereprezentuje ideologii nebo příslušnost k gangu. Je to pouhá nálada. Dnešní mladý člověk může jít do školy v pondělí v oversized skejtovém outfitu, v úterý si vzít kožený křivák a těžké boty Dr. Martens, ve středu zvolit technické outdoorové oblečení a v pátek dorazit v minimalistickém korejském streetstylu.
Značky jako Thrasher, které dříve nosili výhradně ti, kteří trávili dny odřenými koleny na skejtových spotech, se staly běžným konfekčním zbožím dostupným v obchodech v nákupních centrech. Nosit tričko Thrasher dnes neznamená, že umíte ustát kickflip. Znamená to prostě jen to, že se vám líbilo to logo. A nikdo vás za to na ulici nebude zkoušet ani konfrontovat.
Subkultury zkrátka ztratily svůj monopol na vizuální styl. Staly se z nich trendy, které přicházejí a odcházejí v cyklech trvajících týdny, nikoliv dekády. Dospívající si dnes ze subkultur minulosti vybírají to, co se jim líbí, a skládají z toho svou vlastní, unikátní vizuální mozaiku.
Co jsme ztratili a co dnešní mladí získali
Starší generace občas nad tímto vývojem vzdychají. Tvrdí, že mládež ztratila hloubku, že dnešní styl je jen povrchní nálepka bez názoru a že ze světa vymizela ta pravá, syrová rebelie. Je pravda, že když se ze subkultury stane pouhý hashtag na TikToku, přichází o svůj komunitní rozměr a punc nebezpečí. Už tu není ten pocit spiklenectví, kdy jste na druhém konci republiky potkali člověka se stejnou nášivkou a okamžitě jste věděli, že jste na jedné vlně.
Na druhou stranu, pád kmenových válek přinesl dnešní generaci něco neuvěřitelně cenného: svobodu.
Dnešní teenageři nemusí platit daň za to, kým jsou. Nemusí se bát projít kolem cizí školy jen proto, že mají na sobě špatnou barvu tkaniček. Nemusí předstírat, že se jim nelíbí popová písnička, jen aby neztratili tvář před svými kamarády z kapely. Jejich identita není svázána přísnými pravidly jednoho mikro-světa. Místo toho mají k dispozici celý kulturní vesmír, ze kterého si mohou libovolně vybírat.
Kmenové války na školních chodbách skončily. Nebyl podepsán žádný mír, prostě jen vyprchal důvod, proč je vést. Dnešní mladí lidé pochopili, že člověk může být vším, čím chce, a že mít v playlistu vedle sebe tvrdý metal, jemný pop a český rap není známka pokrytectví, ale důkaz toho, že svět je konečně pestřejší a otevřenější místo pro život.
