Křehká asijská květinka? Unavují mě stereotypy na českém Tinderu

„Pokud mi ještě jeden kluk na rande řekne, že ‚vždycky chtěl zkusit chodit s Asiatkou‘, asi mu ten jeho flat white vyliju na hlavu. Randění je těžké pro každého, ale když do toho vstoupí fetišizace a mýtus o ‚křehké asijské květince‘, mění se Tinder v bizarní sociologický experiment.“

Život v Praze přináší spoustu výhod, ale moderní seznamování mezi ně rozhodně nepatří. Pokud jste žena asijského původu, která vyrostla na českém sídlišti, vystudovala tu školu a její hlavní superschopností je schopnost zchladit cizí ego během tří vteřin, stává se z času na seznamce docela divoká jízda.

Mí potenciální nápadníci si totiž pod mým profilem často představují jakousi estetickou šablonu vyříznutou z romantického filmu nebo anime. Očekávají tichou, submisivní dívku s melancholickým pohledem, která bude vděčně naslouchat jejich monologům o investicích do kryptoměn, kvašení kváskového chleba nebo o tom, jak jsou nepochopení ve své korporátní práci. Představují si „exotickou gejšu“, která do jejich života přinese klid, harmonii a možná jim po večerech bude vařit autentické Pho.

Jenže pak dorazím na rande v Karlíně já.

Ten okamžik, kdy nastane střet iluze s realitou, je téměř magický. Místo tiché květinky přijde holka v oversized mikině nebo kožené bundě, která si bez zaváhání objedná espresso nebo pivo, mluví rychleji než pražská tramvaj a český cynismus ovládá na úrovni docenta filozofie.

V očích dotyčného muže v tu chvíli vidíte krátké spojení. Procesor v jeho hlavě se přehřívá. Pokouší se zpracovat fakt, že tichý asijský benjamínek, kterého si vysnil, má ostřejší lokty než on sám a nemá absolutně žádný problém poukázat na to, že jeho vtip o tchýni byl trapný už v roce 2005.

„Páni, ty jsi ale divoká,“ říkají pak často s nejistým úsměvem. Nebo ještě lépe: „Ty vůbec nejsi jako ostatní Asiatky!“

Tato věta má být pravděpodobně kompliment. Ve skutečnosti je to ale jen další důkaz toho, jak hluboce zasazené jsou v naší společnosti představy o tom, jaké by ženy z východní Asie měly být. Odpovídám na to obvykle otázkou, kolik těch „ostatních Asiatek“ vlastně zblízka zná. Většinou se ukáže, že žádnou, pokud tedy nepočítáme paní ze zákaznické podpory nebo postavy ze seriálů na Netflixu.

Je fascinující, jak moc je mýtus o submisivitě vzdálený realitě vietnamské komunity v Česku. Ženy v našich rodinách drží obvykle celý rodinný mikrosvět pohromadě. Jsou to mámy a babičky, které odřídily celé dětství ve večerkách, ustály tvrdé devadesátky v neznámé zemi, vyřídily veškerou byrokracii a denně dělaly rozhodnutí za celou rodinu. Pokud někdo v našem prostředí rozhodně není „křehká květinka“, jsou to právě vietnamské ženy.

Když tedy mladá dívka z druhé generace vyrůstá v tomto prostředí a zároveň nasává českou přímočarost a smysl pro ironii, vznikne kombinace, která má k submisivní gejše asi stejně blízko jako smažený sýr k lehkému salátu.

Nejhorší formou randění na Tinderu není to, když si s někým nerozumíte. Nejhorší je pocit, že pro druhého nejste člověk, ale položka na seznamu přání. Odškrtnutá položka na jeho soukromém „bucket listu“ exotických zážitků.

Když vám chlap po deseti minutách konverzace začne vyprávět o své fascinaci asijskou kulturou, zatímco očima těká po vašich rysech, nevnímá vás. Vnímá jen svou vlastní představu o vás. A je úplně jedno, jestli se vás snaží zaujmout znalostí japonského sushi (přestože jste Vietnamka) nebo tím, že vám tvrdí, jak miluje duchovno a východní filozofii.

Holky z naší generace nechtějí být uctívány jako exotické symboly, stejně jako nechceme být zaškatulkovány do přežitých stereotypů. Chceme úplně to samé co všichni ostatní na tom zatraceném Tinderu: potkat někoho, kdo se umí normálně bavit, nezmatkuje, když řeknete svůj názor, a bere vás jako rovnocenného partnera.

Ne někoho, pro koho nebudeme ani „křehká asijská květinka“, ani „exotická trofej“, ale prostě holka z Prahy, se kterou je legrace, dá se s ní mluvit o čemkoliv a která vám, pokud budete moc chytračit, ten flat white fakt s chutí vylije na kalhoty.