Článek
Když se na mě podíváte, uvidíte asijské rysy. Tmavé mandlové oči, rovné vlasy, drobnější postavu. Vypadám jako dcera své vietnamské matky. Ale když vám podám občanku, uvidíte jméno, které v Česku okamžitě spouští poplašné sirény. Romské příjmení po otci. Po muži, který v mém životě figuruje jen jako duch, protože nás opustil, když jsem byla ještě malá.
Nechal mi po sobě jedinou věc, své jméno. A s ním i celoživotní boj o to, abych dokázala najít své místo ve světě, který mě kvůli němu odmítá přijmout.
Dětství bez táty a bez záchranné sítě
Vyrůstat jen s mámou, která navíc pochází ze zcela jiné kultury a snaží se přežít v cizí zemi, znamenalo, že jsem velmi brzy musela dospět. Máma pracovala od nevidím do nevidím. Byla dříč, jak to u vietnamských imigrantů první generace bývá, ale v její vlastní komunitě jsme byly tak trochu vyvrhelové. Vzít si Roma a mít s ním dítě bylo pro mnoho tradičních Vietnamců nepochopitelné. Když nás pak otec opustil, jako by to v jejich očích potvrdilo všechny jejich předsudky. Pro vietnamskou komunitu jsem byla připomínkou matčina „selhání“.
Ve škole to nebylo o nic lepší. Děti milují jednoduché škatulky a já do žádné nepasovala. Byla jsem pro ně terčem. Nevěděly přesně, jak mi mají nadávat, tak to střídaly. Někdy jsem byla „rákosnice“, jindy, když se rozkřiklo moje příjmení a to, kdo je můj otec, jsem byla „špinavá cikánka“. Šikana mě naučila chodit kanály. Snažila jsem se být neviditelná. Romské děti mě mezi sebe také nevzaly, nevypadala jsem jako ony, neznala jsem jejich zvyky a hlavně, neměla jsem za sebou tátu a širokou rodinu, která by mě chránila. Byla jsem úplně sama.
Paradox mého života spočívá v tom, že jsem trestána za původ po otci, kterého si sotva pamatuji. Neměl vliv na mou výchovu, nenaučil mě romsky, nebyl tam, když jsem brečela po škole. Přesto jeho jméno diktuje, jak se ke mně společnost chová.
Byt, který je volný jen do chvíle, než se představím
Jakmile jsem dospěla a chtěla se postavit na vlastní nohy, zjistila jsem, že dětství na pískovišti byla jen demoverze skutečného světa. První facka přišla s hledáním pronájmu.
Mluvím perfektně česky, bez jakéhokoliv přízvuku. Do telefonu zním jako usměvavá mladá slečna s dobrou prací. Proces byl vždycky stejný: našla jsem krásný byt, zavolala majiteli nebo makléři. Hovor probíhal skvěle. Slyšela jsem úsměv na druhé straně. Dokud nepadla věta:
„Výborně, píšu si vás na zítřek na prohlídku. Jaké je vaše příjmení?“
Vyslovila jsem ho. Své dědictví po otci.
Reakce byla vždy mrazivě identická. Dvě vteřiny ticha, ve kterých slyšíte, jak se na druhé straně hroutí svět předsudků, a pak rychlá brzda. „Víte co, já se teď dívám do poznámek a kolega už tam vlastně někoho má. Já se vám kdyžtak ozvu.“ Neozvali se nikdy.
Vědět, že máte peníze na kauci, čistý rejstřík, slušné chování, ale přijdete o střechu nad hlavou jen kvůli pár písmenům na papíře, vás naplní strašlivou, bezmocnou zlostí.
Pokus s životopisem, který ukázal pravdu
A práce? To byl ten samý příběh v bledě modrém. Po škole jsem měla dobré výsledky, praxi i chuť makat. Odeslala jsem desítky životopisů na asistenční a administrativní pozice. Odezva se limitně blížila nule. Sem tam přišel automatický e-mail o zamítnutí.
Byla jsem zoufalá. Začala jsem pochybovat o sobě, o svých schopnostech. Pak jsem ale udělala věc, za kterou se dodnes trochu stydím, ale která mi otevřela oči. Vzala jsem svůj životopis a nezměnila v něm jediné slovo. Stejné školy, stejné zkušenosti, stejné dovednosti. Jen to romské příjmení jsem smazala a napsala tam běžné české.
Do tří dnů jsem měla pět pozvánek na pohovor.
Když držíte v ruce ten nezvratný důkaz, že problém není ve vaší kvalifikaci, ale ve vašem původu, něco se ve vás zlomí. Je to směs úlevy (nejsem neschopná) a absolutní beznaděje (tuhle hru nemůžu vyhrát podle pravidel).
Nechci už být neviditelná
Dlouho jsem svému otci vyčítala, co mi způsobil. Nejen to, že odešel, ale ten kříž, který mi nechal na zádech. A mámě jsem v duchu vyčítala, že si nedokázala vybrat někoho „normálního“, abychom měly klid.
Ale dospívání je i o tom přestat se omlouvat za to, kdo jste. Dnes už vím, že ta chyba nikdy nebyla ve mně. Nebyla ve školním kolektivu, kam jsem nezapadla. Nebyla v mém životopisu. A není ani v mém jméně.
Už se nesnažím vměstnat do krabičky, na které je napsáno „správná Vietnamka“, „správná Romka“ nebo „správná Češka“. Jsem průsečíkem světů, které se normálně nepotkávají. Ačkoliv mi moje jméno zavřelo mnoho dveří, ty, které jsem si nakonec musela vykopnout sama, vedly k lidem a příležitostem, kde na původu nezáleží.
Jsem dcera vietnamské mámy, která pro mě obětovala všechno. A jsem dcera romského táty, který mi sice dal jen jméno, ale možná právě díky zkouškám, které mi to jméno přineslo, jsem dnes tak silná, že už mě žádné ticho v telefonu nedokáže zlomit.
