Článek
Jmenuji se Erika a můj život se změnil ve chvíli, kdy mě přijali na vysněnou uměleckou školu v Praze. Odjezd z Vysočiny byl plný očekávání, ale realita velkoměsta mě brzy zasáhla – hlavně ta finanční. Rodiče mě sice podporovali, jak jen mohli, ale po zaplacení nájmu v rozpadajícím se sdíleném bytě mi zbývalo jen na špagety s kečupem a pár pastelek. Žila jsem skromně, ale cítila jsem, že mi Praha protéká mezi prsty, protože jsem si nemohla dovolit ani pořádné plátno, natož kávu s novými spolužáky.
Pak jsem narazila na inzerát, který působil jako z jiného světa: „Vlastní pokoj v novostavbě, nájem minimální, dohoda jistá.“
První setkání
Když jsem šla na prohlídku, čekala jsem nějaký háček nebo špinavý sklep. Místo toho mě přivítal Martin, třicátník, ze kterého vyzařoval klid a úspěch. Byt byl dechberoucí – moderní novostavba, prosklené stěny a obrovská terasa s výhledem na město.
Martin byl přímý. „Eriko, peníze nepotřebuji, byt je můj,“ řekl klidně. „Mám ale jednu specifickou podmínku. Nechci po tobě sex ani nic podobného. Ale chci, aby ses v tomto bytě pohybovala pouze ve spodním prádle. Budu ti ho kupovat, bude kvalitní a sexy, ale to je celé. V soukromí svého pokoje si nos, co chceš, ale ve společných prostorách platí toto pravidlo.“
Dilema a rozhodnutí
Dala jsem si pár dní na rozmyšlenou. Hlavou mi běželo tisíc scénářů. Je to bezpečné? Není to úchylné? Pak jsem se ale podívala na svůj zůstatek na účtu a představila si, že peníze od rodičů, které doteď spolykal nájem, budu moct investovat do barev, výstav a konečně začnu v Praze opravdu žít. Riskla jsem to.
Život v „uniformě“
Začátky byly zvláštní. Prvních pár dní jsem se červenala pokaždé, když jsem v kuchyni potkala Martina jen v krajkové podprsence a kalhotkách. On se ale choval jako naprostý profesionál. Četl si noviny, pracoval na notebooku a můj vzhled komentoval jen uznale, jako by hodnotil obraz v galerii.
Postupem času se z nás stali nejlepší přátelé. Naše soužití dostalo jasný řád:
- Domácí pohoda: Já se starám o vaření a úklid – baví mě to a beru to jako férový vklad do domácnosti.
- Finance: Martin platí nájem i všechny energie. Peníze od rodičů mi teď stačí na luxusní výtvarné potřeby a společenský život.
- Respekt: Pravidlo o prádle stále trvá, ale nikdy nedošlo k žádnému překročení hranic. Martin drží slovo.
Bez výčitek
Možná by to někdo zvenčí odsoudil, ale já svého rozhodnutí nelituji. Našla jsem skvělého kamaráda, bydlím v krásném prostředí a jako studentka umění mám svobodu, o které se mým spolužákům ani nesní. V tom prádle se nakonec cítím sebevědomě. Je to prostě moje „domácí uniforma“, která mi koupila nezávislost.
Dvojí život
Žít v Praze jako Erika-studentka a Erika-spolubydlící bylo jako hrát dvě různé role. Ve škole jsem nosila vytahané svetry od barvy a těžké boty, abych zapadla mezi ostatní umělce. Ale jakmile jsem za sebou zavřela dveře Martinova bytu, svlékla jsem ze sebe upjatost vnějšího světa.
Martin měl vkus. Každý týden na mě v pokoji čekal balíček z luxusních butiků. Hedvábné soupravy, jemná krajka, minimalistické sportovní prádlo. Zjistila jsem, že mi to vlastně pomáhá v mé tvorbě. Cítila jsem se víc spojená se svým tělem, což se začalo projevovat i na mých plátnech. Moje figurální kresba se neuvěřitelně zlepšila.
Večery na terase
Nejsilnější momenty jsme zažívali večer. Martin se vracel z práce vyčerpaný z čísel a porad. Já jsem mezitím připravila večeři – miloval moji domácí svíčkovou nebo poctivé polévky, které mě naučila máma. Sedávali jsme na terase, on s drinkem, já se skicákem, oblečená jen v saténovém prádle, které pod pražským nebem lehce chladilo.
„Víš, Eriko,“ řekl jednou, když sledoval západ slunce nad střechami Holešovic, „všichni si myslí, že bohatství znamená mít všechno pod kontrolou. Ale pro mě je největší luxus to, že se můžu vrátit domů, kde je klid, dobré jídlo a někdo, kdo se nebojí být přirozený a krásný, aniž by za tím bylo nějaké drama nebo očekávání.“
Návštěva z domova: První krize
Největší zkouška přišla, když mi máma zavolala, že mi vezou s tátou z Vysočiny brambory a domácí vajíčka. „Budeme v Praze za dvě hodiny, stavíme se u tebe!“
Polil mě studený pot. Martin byl zrovna na home office. Rychle jsem mu vysvětlila situaci. On se jen usmál, vstal a řekl: „Klid, Eriko. Dneska udělám výjimku. Jdi se obléknout.“ Na ty dvě hodiny se byt proměnil v naprosto standardní spolubydlení. Martin hrál roli zdvořilého, lehce odtažitého majitele a já vzornou studentku.
Když rodiče odjeli a já se zase převlékla do krajkového korzetu, cítila jsem zvláštní úlevu. Tenhle „nahý“ režim se stal mým novým normálem. Paradoxně jsem se v prádle před Martinem cítila méně zranitelná než před rodiči v džínách a tričku, protože před ním jsem nemusela nic předstírat.
Přátelství bez doteků
Lidé by nám nevěřili, ale mezi námi nikdy nedošlo ani k letmému doteku, který by byl nevhodný. Vyvinuli jsme si vlastní etiketu. Když mi Martin podával sklenici vína, dával si pozor, aby se jeho prsty nedotkly mých. Byl to zvláštní tanec úcty a pozorování.
Díky penězům, které mi rodiče posílali na nájem a které jsem teď mohla celé ušetřit, jsem si na konci semestru zaplatila vlastní výstavu v jedné menší galerii. Martin přišel jako první. Koupil můj největší obraz – akt, který byl inspirovaný mým vlastním odrazem v zrcadle v jeho chodbě.
„Tohle není za nájem,“ řekl tehdy. „Tohle je za to, že jsi z tohohle bytu udělala domov.“
