Článek
Když Donald Trump poprvé sestoupil po zlatých eskalátorech, aby oznámil svou kandidaturu, a následně v roce 2024 (či dříve v roce 2016) triumfálně ovládl politickou scénu, mnoho lidí cítilo závan naděje. Amerika, a s ní i zbytek západního světa, se zdála být unavená zdlouhavou diplomacií, politickou korektností a lídry, kteří sice mluvili vznešeně, ale jejich činy byly nevýrazné. Věřil jsem, že Amerika konečně dostane prezidenta, za kterého se nemusí stydět. Představoval jsem si silného vůdce, byznysmena s tahem na branku, který v mezinárodní politice zjedná respekt silou své osobnosti.
Dnes, s odstupem času a při pohledu na každodenní realitu jeho vládnutí, však musím přiznat hořkou pravdu: krutě jsem se mýlil. Místo lva, který měl chránit zájmy svobodného světa, sledujeme spíše smutné divadlo starého muže, jehož kroky postrádají strategickou hloubku a jsou poháněny pouze jeho vlastním egem.
Síla versus impulzivita
Můj původní předpoklad byl prostý: Trump je „dealmaker“. Člověk, který dokáže sednout k jednacímu stolu a díky své nepředvídatelnosti vymanévrovat protivníky. Jenže měsíc po měsíci se ukazuje, že tato nepředvídatelnost není geniální strategií, ale projevem chaosu. Silný vůdce by měl být pilířem stability. Místo toho vidíme někoho, kdo jedná na základě momentálních nálad, ranních příspěvků na sociálních sítích a potřeby být neustále středem pozornosti.
To, co jsem kdysi interpretoval jako „zdravou asertivitu“, se vyklubalo v naprostý nezájem o spojence a mezinárodní řád, který Amerika desetiletí budovala. Je bolestivé sledovat, jak se z postu nejmocnějšího muže planety stává tribuna pro narcistické monology, zatímco reálné geopolitické problémy hnijí pod povrchem.
Ukrajina: Symbol názorové prázdnoty
Nejmarkantnějším příkladem tohoto selhání je postoj k válce na Ukrajině. Od silného lídra bych očekával jasnou vizi, buď neochvějnou podporu demokracie proti agresi, nebo alespoň konzistentní, tvrdou diplomatickou linii. Trump však nabízí jen směsici protichůdných prohlášení. Jeden den tvrdí, že by válku ukončil za 24 hodin (což je výrok, který uráží inteligenci každého, kdo o konfliktu něco ví), druhý den zpochybňuje smysl pomoci napadené zemi a třetí den se lísá k diktátorům.
Tato názorová nestálost není „flexibilita“. Je to nebezpečný amatérismus. V mezinárodní politice, kde na každém slově závisí životy tisíců lidí, si nemůžete dovolit měnit názor podle toho, kdo s vámi naposledy mluvil v golfovém klubu. Působí to dojmem, že mu na osudu Ukrajinců, a vlastně i na stabilitě Evropy, vůbec nezáleží. Důležitý je jen on a jeho mediální obraz zachránce, i kdyby to mělo znamenat kapitulaci před tyranií.
Od Grónska po izolacionismus: Svět jako realitní kancelář
Dalším momentem, kdy se naděje v „chytrého byznysmena“ definitivně rozplynula, byly bizarní nápady typu nákupu Grónska. To, co by u jiných bylo považováno za špatný vtip, on prezentuje jako legitimní agendu. Ukazuje to na naprosté nepochopení moderního světa. Státy nejsou nemovitosti na Manhattanu, které můžete koupit, prodat nebo vytunelovat. Diplomacie vyžaduje empatii, znalost historie a respekt k suverenitě druhých – vlastnosti, které se u Trumpa zdají být v naprostém deficitu.
S každým dalším měsícem je jasnější, že se nejedná o „America First“ (Amerika na prvním místě), ale o „Trump First“. Jeho izolacionismus nahrává všem nepřátelům Západu. Zatímco se on hádá s dánskou premiérkou o ostrov nebo uráží tradiční partnery v NATO, autoritářské režimy si mnou ruce. Amerika se pod jeho vedením nestává silnější, stává se osamocenější a hůře čitelnou.
Stáří a ztráta kontaktu s realitou
Musím se dotknout i osobní roviny, která je stále patrnější. Při sledování jeho projevů se nelze ubránit pocitu, že sledujeme člověka, který mentálně uvízl v minulosti. Ta pověstná energie, která kdysi fascinovala davy, se transformovala do repetitivního stěžování si, osobních útoků a neschopnosti udržet nit u důležitých témat. Označení „starý senilní dědek“ může znít krutě, ale v kontextu odpovědnosti, kterou nese, je to pojmenování strachu, který cítí mnozí z nás. Strachu, že v čele jaderné velmoci stojí někdo, kdo si dělá, co chce, bez ohledu na poradce, fakta nebo následky.
