Článek
Sedím v obývacím pokoji, kde je až přílišné ticho. Na krbové římse stojí dvě zarámované fotografie. Na té vlevo se usmívá naše dcera v taláru, šťastná, úspěšná, dnes už usazená v Praze s vlastní rodinou. Je to ten typ dítěte, o kterém rodiče mluví s pýchou v hlase při každém setkání s přáteli. Na té druhé, starší fotografii, je náš syn. Má na sobě fotbalový dres, v očích jiskru a v rukou pohár ze žákovského turnaje. Toho kluka už jsem ale roky neviděl. Místo něj k nám občas přichází stín, člověk s vůní piva v dechu a prázdnotou v pohledu.
Často se ptám sám sebe: Kde se stala ta zásadní chyba?
Budování impéria na písku
Jsem stavař. Celý život jsem budoval firmu s vizí, že jednou předám žezlo. Viděl jsem syna jako svého nástupce, vzdělaného inženýra, který mou dřinu posune na další úroveň. Na základní škole vše nasvědčovalo tomu, že to vyjde. Měl samé jedničky, sportoval, byl oblíbený. Jenže střední škola přinesla zlom, který jsem tehdy podcenil. Považoval jsem první alkoholové výstřelky za „klukovinu“, za nutné období vzdoru.
Jenže u něj se „kouzlo mládí“ proměnilo v past. Zatímco dcera poctivě studovala, syn začal objevovat svět, kde zodpovědnost neměla místo. Maturitu udělal zázrakem, s odřenýma ušima a mými tichými prosbami u učitelů. Tehdy jsem si myslel, že to nejhorší máme za sebou. Netušil jsem, že to je jen začátek volného pádu.
Syn, nebo cizinec?
Z mého syna se stal regulérní alkoholik. Ten pocit, když se váš potomek vrací domů jen proto, aby se vyspal z opice, je nepopsatelný. Naše rozhovory se omezily na hádky a mé výčitky. Chtěl jsem mít vysokoškoláka, místo toho jsem měl doma trosku.
Nejbolestivější moment nastal, když začal pracovat jako zedník. Ne u konkurence, ale na mých zakázkách. Vidět vlastního syna, jak se motá po lešení s pivem v ruce, zatímco ostatní dělníci na něj koukají s posměchem nebo lítostí, mě lámalo v pase. Moje firma, má pýcha, se stala místem mého největšího ponížení. Místo abych ho učil vést lidi, musel jsem ho kontrolovat, jestli vůbec nastoupil na směnu.
Strach o střechu nad hlavou
Když se k alkoholu přidaly dluhy, přišla nová fáze strachu. Už nešlo jen o jeho zdraví, ale o existenci celé rodiny. Představa, že k nám domů vtrhne exekutor a zabaví majetek, který jsme s manželkou budovali desetiletí, mě dohnala k radikálnímu kroku.
Koupil jsem mu malý byt. Nebyl to dar z lásky, byla to strategie přežití. Potřeboval jsem, aby si tam přepsal trvalé bydliště a my s manželkou mohli v klidu spát. Chtěl jsem mu dát šanci postavit se na vlastní nohy, ale v hloubi duše jsem věděl, že mu jen stavím izolaci od nás, abychom se neutopili s ním.
Přiznání prohry
Dnes mu platím složenky. I v tom malém bytě selhává. Nedokáže si udržet práci, nedokáže si udržet čistou hlavu. S manželkou se na sebe večer díváme a beze slov se ptáme: „Co jsme udělali špatně?“ Vychovali jsme dvě děti ve stejném domě, se stejnými hodnotami. Jedno létá vysoko, druhé se plazí v prachu.
Moje selhání nespočívá v tom, že jsem mu nedal dost peněz nebo příležitostí. Selhal jsem možná v tom, že jsem ho miloval skrze své ambice. Chtěl jsem z něj mít někoho, kým on být nechtěl, a v tom tlaku jsem přehlédl moment, kdy začal utíkat k láhvi. Dnes už vím, že ho nezachráním. Můžu jen přihlížet, jak se ničí, a doufat, že jednou, možná, najde dno, od kterého se odrazí. Ale ta bolest z vědomí, že jako otec a vychovatel jsem v jeho případě zkrátka pohořel, ta už ve mně zůstane navždy.
