Článek
Soutěž Eurovision Song Contest (ESC) byla kdysi platformou pro národní hrdost a oslavu evropské hudební rozmanitosti. Dnes se však stále častěji stává terčem kritiky jako přehlídka bizarnosti a ideologický nástroj, který se vzdaluje vkusu běžného diváka. V českém kontextu navíc vyvstává zásadní otázka: Je správné, aby tuto „maškarádu“ povinně financovali čeští občané skrze koncesionářské poplatky?
Financování: Vaše peníze v záři reflektorů
Účast České televize (ČT) v Eurovizi není zadarmo. Jako člen Evropské vysílací unie (EBU) platí ČT roční účastnický poplatek, který se odvíjí od velikosti země a sledovanosti. K tomu je nutné připočíst náklady na produkci národního kola, vysílací práva, cestovní náklady delegace a nákladnou propagaci interpreta v zahraničí.
V době, kdy se v Česku vedou bouřlivé debaty o zvyšování televizních poplatků a kdy veřejnoprávní médium musí šetřit na kvalitní původní tvorbě či dokumentech, působí investice do Eurovize pro mnohé jako provokace. Kritici se ptají, zda je „veřejnou službou“ vysílání obsahu, který svou estetikou i hodnotovým zaměřením reprezentuje jen úzkou skupinu lidí, zatímco většinu populace spíše irituje.
Konec „normálnosti“? Vítězství ideologie nad hudbou
Hlavním bodem kritiky je viditelný posun od hudebních kvalit k politickému a společenskému aktivismu. Eurovize se stala prostředím, kde jsou menšinová témata – zejména podpora LGBT+ komunity, nebinarity a progresivních ideologií – prezentována s agresivní intenzitou.
- Preference „jinakosti“: Statistiky posledních let naznačují, že sázka na excentričnost a příslušnost k menšině výrazně zvyšuje šance na úspěch. Vítězství interpretů jako byl Nemo (Švýcarsko 2024), Conchita Wurst (Rakousko 2014) nebo vysoko hodnocená nebinární vystoupení ukazují, že odborné poroty i část aktivního publika často nehodnotí píseň, ale „vzkaz“ a identitu umělce.
- Vytlačování tradičních hodnot: Pro diváka, který od hudební soutěže očekává kvalitní zpěv a vkusnou pódiovou prezentaci, se Eurovize stává nesrozumitelnou. To, co je prezentováno jako „inkluze“, je mnohými vnímáno jako protěžování vybraných menšin na úkor většinového vkusu.
Politický kolotoč pod rouškou apolitičnosti
Ačkoliv se EBU neustále zaklíná, že Eurovize je apolitická, realita je opačná. Soutěž je prosáknuta politikou – od hlasování sousedských států až po selektivní přístup k vylučování zemí (např. Rusko vs. debaty kolem Izraele). Celá show se tak mění v nástroj k prosazování určitého vidění světa, který je pro mnoho konzervativnějších plátců poplatků v Česku, Polsku či Maďarsku (které ze soutěže právě z těchto důvodů odstoupilo) nepřijatelný.
Chceme to platit?
Pokud má být Česká televize médiem veřejné služby, měla by odrážet hodnoty a vkus široké veřejnosti, nikoliv jen progresivních elit. Pokud Eurovize rezignovala na hudbu a stala se platformou pro „divné minority“ a ideologický nátlak, je na místě se ptát:
- Plní Eurovize definici veřejné služby?
- Měli by mít občané možnost odmítnout financování takových pořadů?
V sousedním Maďarsku již k odchodu došlo s argumentem, že soutěž je „příliš gay“ a neodpovídá národním hodnotám. V Česku zatím diskuse na politické úrovni chybí, ale nespokojenost diváků pod příspěvky na sociálních sítích ČT naznačuje, že trpělivost koncesionářů není nekonečná.
Měl by se podle vás státní rozpočet či koncesionářský systém reformovat tak, aby divák mohl ovlivnit, na jaké konkrétní projekty jeho peníze jdou?
