Článek
Sedím v zaplivané (nebo v lepším případě „stylově rustikální“) restauraci kdesi v podhůří a s povzdechem listuju zalaminovaným menu, které pamatuje ještě první vlnu privatizace. Scénář je vždycky stejný. Venku je krásně, výlet se vydařil, nohy mě bolí a žaludek se hlásí o slovo. Ale místo toho, abych se těšila na odměnu v podobě dobrého jídla, cítím ten známý vnitřní stres. Být vegetariánkou v Čechách totiž není životní styl, je to bojová hra o přežití.
„Maso tam není, jenom trochu slaniny“
Moje putování za obědem obvykle začíná u tabule s denním menu před restaurací. Procházím seznam: Guláš, Výpečky, Svíčková, Kuřecí plátek s broskví (ano, stále žije!), Výpečky znovu… A pak to vidím. Smažený sýr. Moje záchranné lano a zároveň moje noční můra.
Víte, co je na smažáku nejhorší? Že je to v 90 % českých podniků jediná volba. Pokud nechcete jíst jen suché brambory nebo oblohu, skončíte u téhle zlatavé kostky tuku. Ale i tady číhá nebezpečí. Už několikrát se mi stalo, že jsem s úlevou zakrojila do sýra a z něj na mě vykoukl růžový vetřelec – plátek šunky.
Když jsem se jednou odvážila zeptat, proč tam ta šunka je, když je v menu psáno „Smažený sýr“, kuchař (prostřednictvím otrávené servírky) mi vzkázal, že je to tak „lepší a sytější“. Jako by představa, že by někdo mohl chtít jídlo bez mrtvého zvířete, byla pro českou kuchyni naprosto nepochopitelným konceptem.
Detektivní práce u polévky
Polévky jsou samostatná kapitola. Miluju polévky, ale v českých luzích a hájích jsou pro vegetariána minovým polem.
„Je ta brokolicová polévka vegetariánská?“ ptám se s nadějí v hlase. „Samozřejmě, slečno. Je to jen zelenina,“ odpovídá servírka s úsměvem.
Pak přijde první lžíce. Ta specifická, hutná chuť hovězího nebo slepičího vývaru se prostě nedá oklamat. Cítím ji hned. Někdy jsou v ní dokonce i ty drobné kousky masa, které tam „omylem“ spadly z hrnce vedle. Když se ozvu, dostane se mi pohledu, jako bych byla blázen z jiné planety. Vždyť je to jenom vývar, to se nepočítá, ne? Počítá. Pro mě ano. A ta lež, i když třeba nevědomá, bolí víc než ten hlad.
Kde je ta pověstná kreativita?
Nejvíc mě ale mrzí ta naprostá absence kreativity. Žijeme v zemi, kde roste úžasná zelenina, máme skvělé luštěniny, obiloviny, houby. Přesto se většina českých kuchařů zasekla v osmdesátých letech.
Proč je takový problém udělat:
- Pořádné čočkové kari?
- Grilovanou zeleninu, která není jen rozmočený mražený mix?
- Halušky s bryndzou bez té hromady špeku navrchu?
- Rizoto, které není jen rýže s mraženým hráškem a eidamem?
Mám pocit, že pro českého hospodského je vegetarián buď „podivín, co jí jen trávu“, nebo „otravný zákazník, co nám kazí průměrnou marži na vepřovém“. Přitom připravit chutné vegetariánské jídlo není žádná raketová věda. Stačí trocha bylinek, kvalitní olej a ochota přemýšlet jinak než v kategoriích „maso a příloha“.
Život na hranolkách
A tak moje výlety po krásách české vlasti dál provází vůně přepáleného oleje. Zatímco moji přátelé si pochutnávají na lokálních specialitách, já se potřicáté v měsíci dívám na své hranolky a tatarku.
Je to smutné, protože jídlo má být zážitek, součást kultury a radost z objevování. Místo toho je to pro mě často jen nutné doplnění kalorií, abych se na tom kopci nezhroutila. Česko se tváří, jak moc se modernizuje, ale naše talíře v regionech zůstávají zamrzlé v čase.
Milí kuchaři a majitelé restaurací, prosím, zkuste to. Dejte nám šanci si vaše jídlo užít. Vegetariánství není dieta, není to móda, je to volba. A my jsme taky vaši platící zákazníci. Nechceme moc, jen jídlo, které nebylo uvařené z kostí, neobsahuje „trochu šunky pro chuť“ a u kterého se nebudeme cítit jako potížisti, co si dovolili chtít něco jiného než flákotu masa.
Do té doby budu dál obcházet cedule s meníčky, číst mezi řádky a doufat, že jednou, možná jednou, najdu v lístku něco víc než jen ten věčný smažák.
