Článek
Bylo mi osmnáct a Mighty Sounds byl pro mě ten největší možný orgasmus puberty. Punk, ska, reggae, prach, pot, pivo v plastu, které už po druhém doušku chutná jako teplá moč, ale stejně ho piješ dál. S partou kluků jsme se tam cítili jako králové světa – aspoň do té doby, než se svět rozhodl, že nám ukáže, kdo tu ve skutečnosti vládne.
Druhý den – nebo spíš už skoro ráno – jsme se konečně doplazili ke stanům. Padl jsem do spacáku oblečený, boty jsem si ani nesundal. Myslel jsem, že usnu dřív, než dopadnu na karimatku.
Po patnácti minutách se ozval šramot. Někdo se mi pokoušel rozepnout zip stanu. Nejdřív jsem si myslel, že je to některý z kluků, kdo se ztratil cestou na záchod. Otevřel jsem zip a tam klečela ona.
Hubená, dredatá, oči skleněné alkoholem, ale pořád krásná tak, že mi na moment přestalo fungovat dýchání. „Míšo… já tě miluju,“ zašeptala a prakticky se vřítila dovnitř.
Jmenoval jsem se Martin. Nikdy jsem nebyl Michal. A přesto jsem v tu chvíli neměl absolutně žádnou potřebu ji opravovat.
Zalezl jsem zpátky, zip jsem nechal pootevřený. „Ty jsi vážně krásná,“ řekl jsem a sám jsem se divil, jak klidně to ze mě leze. „Ty dredy… bože, ty dredy.“
„Já tě taky miluju,“ odpověděla a její ruka už byla v mých trenýrkách.
Co následovalo, bylo divoké, chaotické, hlasité a naprosto bez jakékoliv elegance. Otevřený stan, stanové tyče se prohýbaly, ona na mně skákala jako posedlá a já jsem jen doufal, že mě nikdo z party neuvidí – a zároveň jsem si přál, aby to viděl úplně každý.
Když jsem se do ní vyprázdnil, oba jsme se sesunuli jako hadroví panáci. Usnuli jsme přímo tak, jak jsme skončili – polonazí, zpocení, s otevřeným stanem a ranním světlem, které už lezlo přes pole.
Ráno mě probudil její výkřik.
„Kde to kurva jsem?! Kdo jsi ty?!“
„Martin,“ zamumlal jsem ještě napůl ve spánku. „A ty?“
„Sára.“
Ticho. Dlouhé, nepříjemné ticho.
„Bylo to v noci krásný,“ zkusil jsem to zachránit.
„Co bylo krásný?“ zeptala se a hlas se jí začal lámat.
Tak jsem jí to řekl. Všechno. Jak na mě jezdila jako nějaká pohanská bohyně, jak jsme se váleli v tom malém stanu a to, že to bylo moje úplně poprvé jsem vynechal.
Sára si pomalu sáhla mezi nohy. Pak se na mě podívala s výrazem, který jsem do té doby viděl jen ve filmech o katastrofách.
„Doufám, že jsi to neudělal do mě. Mám přítele.“
Přiznal jsem se.
O pět minut později už vylézala ze stanu v pomačkaném tílku a hledala boty. Viděl jsem ji, jak jde o pár řad stanů dál. Slyšel jsem křik. Pak pláč. Pak další křik. A pak už jen ticho.
Do Sáry jsem se zamiloval. Hned ten den jsem ji našel na Facebooku. Přidal jsem ji. Nic nenapsal. Jen jsem koukal na její fotky a přemýšlel, jestli se mi to jen nezdálo.
Ona se ozvala až po čtyřech měsících.
„Musíme si promluvit. Osobně.“
Seděl jsem ve vlaku do jejího města a měl jsem pocit, že mi někdo nalil do žaludku litr ledové vody.
Když jsme se potkali v té malé kavárně u nádraží, řekla to na rovinu:
„Jsem těhotná. Je to od tebe. Chci si to nechat. A teď mi řekni, jak se k tomu postavíš?“
Byl jsem úplně paralyzovaný. Řekl jsem jí pravdu: „Bylo to moje poprvé. Neměla jsi prášky? Nejsem na to vůbec připravený. Ale budu se snažit. S pomocí rodičů to nějak zvládneme.“
A nějak jsme to zvládli.
Nešel jsem na vysokou. Našel jsem práci v autodílně, pak ve skladu, pak zase v autodílně. Bydlíme v podnájmu, dva plus jedna, kde je furt bordel a pořád voní kafe a dětská pěna do koupele.
A když večer ukládáme syna a on se na nás usměje těma svýma velkýma očima (který má po mámě), tak se na sebe se Sárou podíváme a někdy se jen tak zasmějeme.
Protože víme, že celý ten šílenej příběh začal jednou omylem v otevřeném stanu na Mighty Sounds. A že i z největšího průseru může nakonec vykvést něco, co dává smysl.
Něco, co bude mít dredy po mámě, moje uši a strašně rád řve na celý barák, když je hladovej.
A to je asi tak všechno, co jsem potřeboval vědět o lásce, když mi bylo osmnáct.
