Článek
Je mi sedmdesát. Podle kalendáře i státních tabulek bych měl nejspíš sedět na lavičce u rybníka, krmit kačeny a nadávat na drahé máslo. Místo toho stojím u srovnávačky a v uších mi duní stroj, který mě provází víc než půlku života.
Jsem pracující důchodce. Zní to skoro jako diagnóza, ale pro mě je to spíš privilegium. Pracuji v naší vesnické truhlářské dílně, kde vyrábíme nábytek, co má duši a váhu. Žádné papírové skládačky z krabice, které se rozpadnou při prvním stěhování.
„Jardo, kde bychom bez tebe byli?“
Můj šéf, Karel, je o pár let mladší než já, ale známe se tak dlouho, že si nepamatuji, kdy jsme si začali tykat. Pamatujeme si časy, kdy se všechno rýsovalo tužkou na balicí papír a lepidlo se vařilo v hrnci. Karel mi skoro každé ráno, když vidí, jak nasazuji brýle a kontroluji ostří dláta, poklepe na rameno a řekne tu svou okřídlenou větu:
„Jardo, ty stará vojno, kde bychom bez tebe byli? Dnešním mladým se rukama dělat nechce. Ti by nejradši všechno klikali na displeji, ale cítit dřevo, to už skoro nikdo neumí.“
Vím, že to nemyslí jako laciné lichocení. Je v tom kus upřímného zoufalství. Za poslední roky u nás v dílně zkusilo štěstí několik kluků čerstvě po škole. Přišli v zářivě bílých teniskách, s telefony v kapse, které jim pípaly každých pět minut. Když zjistili, že dubová fošna něco váží a že piliny lezou úplně všude, vydrželi to většinou do první výplaty. Chybí jim ta trpělivost - ten moment, kdy musíte materiál nejdřív pochopit, než do něj říznete.
Práce jako lék na stáří
Lidé se mě ptají, proč to dělám. „Jardo, máš to zapotřebí? Vždyť máš odpracováno!“ Jenže já tu práci prostě miluji. Je v tom kus hrdosti, když vidím hotovou komodu, která tu bude stát dalších sto let. Práce mě drží v kondici. Když musím zvednout desku stolu nebo se ohnout k hoblovce, moje tělo sice občas zaprotestuje, ale vteřinu nato se rozhýbe. Kdybych zůstal doma v křesle u televize, myslím, že bych „zrezivěl“ do roka.
Tady v dílně čas plyne jinak. Není to stres z korporátu, jsou to hodiny měřené úbytkem materiálu pod rukama. A pak je tu ta finanční stránka věci.
Ne pro sebe, ale pro ty po mně
Přiznávám, peníze navíc k důchodu jsou příjemná věc. Ale ruku na srdce – já je pro sebe nepotřebuji. Mně stačí ty moje montérky, plná nádrž v autě a občas pivo s Karlem. Všechno, co si tady „vyhoblovala“ moje sedmdesátiletá záda, jde jinam.
Mám děti a vnoučata. Dnešní doba pro ně není lehká. Hypotéky jsou šílené, život ve městě drahý. Když vidím radost v očích vnučky, které můžu zaplatit kroužek tenisu nebo jí přispět na první auto, je to pro mě ta největší odměna. Je to takový můj tichý odkaz. Chci, aby věděli, že děda nebyl jenom „ten starý pán z fotky“, ale někdo, kdo se o ně dokázal postarat i v době, kdy už by mohl mít nohy nahoře.
Tradice v moderním světě
Někdy se v poledne posadím na práh dílny a koukám na náves. Svět se zrychluje, všechno je na jedno použití. Ale u nás v dílně se pořád držíme poctivého řemesla. Možná, že ti „mladí“, o kterých mluví Karel, jednou pochopí, že pocit z dobře vykonané manuální práce se nedá nahradit žádnou aplikací.
Zatím tu ale jsem já, truhlář, co má v dlaních víc třísek než vrásek na čele. A dokud udržím v ruce hoblík a oko mi nezačne šilhat při měření, nikam se nechystám. Protože jak říká Karel – kdo by to tu pak bez nás dělal?
