Článek
Slunce nad chorvatským pobřežím pálilo s neúprosnou intenzitou, která se odrážela od tyrkysové hladiny Jadranu. Byla jsem na dovolené v malebné zátoce, o které se v cestovních průvodcích psalo jako o „skrytém klenotu“. Měla jsem na sobě své oblíbené jednodílné plavky v barvě námořnické modři, cítila jsem se v nich skvěle, sebevědomě a připravená na relaxaci. Když jsem po úzké, borovicemi lemované pěšině sešla dolů k vodě, zarazila jsem se.
Celá pláž byla pokryta velkými bílými kameny, na kterých byly červenou barvou nastříkány nápisy „FKK“. Zpočátku jsem si nebyla jistá, co to znamená, ale jakmile jsem se rozhlédla, pochopila jsem. Desítky lidí se tam opalovaly a koupaly přesně tak, jak je pánbůh stvořil. Byla jsem na naturistické pláži.
Nejdřív jsem pocítila příval rozpaků. Červenala jsem se až za ušima. Chtěla jsem se otočit a odejít, ale pak jsem se podívala na to nádherné, čisté moře a na to, jak strmý byl výstup zpět. Řekla jsem si: „Proč ne? Pláž je přece veřejný prostor. Moře nepatří nikomu a moje plavky nikoho neomezují.“ Rozložila jsem si ručník na volné místo mezi dvěma staršími manželskými páry a lehla si.
Během pěti minut se kolem mě začala měnit atmosféra. Cítila jsem na sobě pohledy. Nebyly nutně zlé, ale byly tázavé, vyčítavé, jako bych do téhle idylické nahoty vnesla kus cizorodého, nepatřičného světa.
Pak přišel on. Vysoký muž s opálenou kůží, který vypadal jako neoficiální „správce“ pláže. Došel až k mému ručníku a bez pozdravu se zastavil. „Slečno,“ řekl lámanou angličtinou, „tady je FKK. Tady se nenosí plavky. Buď se svléknete, nebo musíte odejít. Narušujete klid ostatních.“
Narovnala jsem se, sluneční brýle si posunula na čelo a podívala se mu přímo do očí. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep, ale můj hlas byl překvapivě klidný. „S veškerou úctou, pane, nevidím nikde oficiální ceduli, která by mi zakazovala vstup na veřejnou pláž v plavkách. Tyto nápisy sprejem na kamenech považuji za vandalství, ne za legislativu.“
Kolem nás se začalo shromažďovat několik dalších lidí. Někteří se tvářili pohoršeně, jiní byli zvědaví. „To je naše tradice,“ ozvala se jedna z žen z nedaleké deky. „Když chceš být v plavkách, jdi na pláž o kus dál, tam je jich spousta. Tady narušuješ naši svobodu.“
„Vaše svoboda končí tam, kde začíná moje,“ odpověděla jsem pevně, i když mi v hrudi bušilo jako o závod. „Já vás nenutím se oblékat. Vy se svobodně rozhodujete pro nahotu, což naprosto respektuji. Proč vy nedokážete respektovat moji volbu mít na sobě kus látky? Pokud je tato pláž pro všechny, pak je i pro mě. A moje přítomnost v plavkách nikoho fyzicky neohrožuje.“
Debata se rozhořela. Padaly argumenty o „etiketě“, o „duchu místa“ a o tom, že „takhle se to prostě dělá“. Snažili se mě přesvědčit, že jsem ten vetřelec, ta, která kazí atmosféru. Byli jako společenství, které si hlídá své teritorium, označené těmi vandalskými nápisy, které mi připadaly čím dál víc směšné.
„Pochopte,“ řekla jsem a vstala, abych se na ně mohla dívat z výšky své postavy, „vnímám vaši potřebu soukromí. Ale pláž je přírodní dar, není to soukromý klub. Pokud se cítíte nesví kvůli mým plavkám, je to váš vnitřní boj, ne můj. Já tu zůstanu, protože se mi tu líbí, a nenechám se vyhnat proto, že někdo sprejem napsal FKK na kus skály.“
Nastalo ticho. Muž, který mě přišel vyhodit, se na mě dlouze podíval. Pak si odfrkl, něco zamumlal pod vousy a mávl rukou směrem k ostatním. „Nechte ji,“ řekl rezignovaně. „Je to jen turistka, která neví, kde je.“
Vrátili se ke svým aktivitám, ale napětí v ovzduší zůstalo. Já jsem se však nenechala rozhodit. Vzala jsem si knížku a začala číst. S každou další hodinou jsem se cítila svobodnější. Paradoxně jsem se v tu chvíli cítila mnohem víc „na svobodě“ než všichni ti, kteří se cítili být svázaní pravidly své vlastní komunity.
Když jsem odcházela, slunce už se klonilo k obzoru. Podívala jsem se na ty červené nápisy FKK na kamenech. Už mi nepřišly jako příkaz nebo zákaz. Byly to jen nápisy. Já jsem vyhrála svůj malý vnitřní boj. Pochopila jsem, že hranice si v životě definujeme sami. Pokud se nenecháme zatlačit do kouta a stojíme si za svým slušným, ale nekompromisním názorem, zjistíme, že většina těch zdánlivě nepřekročitelných pravidel jsou jen iluze, které existují jen tak dlouho, dokud jim věříme.
