Článek
Po dvou letech single života, kdy jsem se prokousávala světem povrchních známostí a nepovedených schůzek z aplikací, jsem potkala Jindru. Bylo mi osmadvacet a měla jsem pocit, že už přesně vím, co od muže chci. Jindra splňoval všechno. Byl to ten typ kluka, který vám podrží dveře, pozorně naslouchá a má v očích jiskru, která slibuje bezpečí i dobrodružství zároveň. Byla jsem nadšená a věřila jsem, že tohle je konečně ono.
Jenže osud má někdy zvláštní smysl pro ironii. Náš vztah narazil na překážku, o které se v romantických filmech nemluví, a pokud ano, tak jen v žertech. U nás to ale žert nebyl. Byla to čistá, fyzická bolest.
Moment, kdy se vzrušení změnilo v obavu
První signál přišel na našem třetím rande. Seděli jsme v kině, v sále voněl popcorn a atmosféra mezi námi byla elektrická. Cítila jsem k němu silnou přitažlivost, a tak jsem v přítmí sálu zajela rukou do jeho kalhot. Ten moment šoku si pamatuji dodnes. Moje ruka byla najednou „plná“. Na jednu stranu mnou projela vlna nefalšovaného vzrušení – je to přece jen takové to tabuizované ženské přání, mít obdařeného muže. Ale hned v závěsu se dostavil chladný stín obavy. Jako blondýnka s drobnou postavou jsem si poprvé položila otázku: „Jak se tohle do mě může vejít?“
Realita ložnice: Půllitrovka Coca-Coly
Když jsme se po pátém rande konečně dostali k intimnostem, Jindra se zachoval jako naprostý gentleman. Nebyl to žádný nezkušený kluk; moc dobře věděl, že jeho proporce vyžadují speciální přístup. Bez jakéhokoli studu vytáhl kvalitní lubrikační gel a věnoval mi neuvěřitelně dlouhou a pozornou předehru. Snažil se mě připravit, uvolnit, nespěchat.
Jenže když došlo na samotný akt, veškerá teorie o „velikosti, která nevadí“ se zhroutila. Jeho přirození bych bez nadsázky přirovnala k půllitrové lahvi Coca-Coly. Bylo to monumentální a pro mé tělo naprosto děsivé. I přes veškerou přípravu a moře lubrikace to bolelo.
Narovinu říkám, že se do mě dostal sotva z dvaceti procent. Jindra se sice snažil být jemný a opakoval mi, že je to v pořádku a že mu to stačí, ale já jsem věděla, že pohled na mě mu nemůže dělat radost. Můj obličej byl stažený křečí, dělala jsem grimasy bolesti a po tvářích mi tekly slzy. Nebyly to slzy štěstí, byla to čistá fyzická bezmoc. Moje tělo prostě křičelo „stop“.
Začarovaný kruh bolesti
Doufala jsem, že se to časem poddá. Že se moje tělo přizpůsobí, že se naučím víc relaxovat. Ale stal se přesný opak. S každým dalším pokusem se ve mně budoval podmíněný reflex. Už jen když mě Jindra začal líbat, moje podvědomí vědělo, co přijde, a já se vnitřně stáhla. Sex pro mě přestal být symbolem spojení a stal se úkolem, který musím „přežít“.
Nejhorší byly ty dozvuky. Po každém styku jsem cítila tupou, pálivou bolest v podbřišku ještě minimálně další hodinu. Místo toho, abychom po milování usnuli v objetí, já jsem často v koupelně tiše plakala a čekala, až bolest odezní. Jindra mi tehdy přiznal, že stejný problém měl i se svou předchozí přítelkyní. Nebyla to tedy moje neschopnost, byla to anatomická nekompatibilita, se kterou ani ta největší láska nic nezmohla.
Hořký konec a smíření
Nakonec jsme se museli rozejít. Bylo to jedno z mých nejtěžších rozhodnutí, protože Jindra byl skvělý chlap. Ale vztah, kde jeden z partnerů trpí a druhý se cítí jako agresor jen kvůli své fyziologii, nemůže dlouhodobě fungovat. Intimita má lidi spojovat, ne je děsit.
Tato zkušenost mi změnila pohled na to, co je v partnerství důležité. Dnes už vím, že „obdařenost“ není automaticky výhra. Je to o vzájemném souladu – fyzickém i duševním. A i když mě to u Jindry mrzí, vím, že oba máme právo na partnera, se kterým budeme moci prožívat vášeň bez slz a bez bolesti.
