Článek
Česká republika se v posledních letech ocitla v podivném politickém slepenci, kde se diskuse o budoucnosti země zužují na permanentní obranu před tím „horším zlem“. Demokracie se ovšem nemá budovat na strachu a volbě mezi dvěma zly, nýbrž na pozitivní vizi, hodnotách a svobodné vůli občanů. Pokud je však politická nabídka zredukována takovým způsobem, že si volič připadá jako v pasti bez východiska, je naprosto přirozené, že se ozve tichý, ale o to hlasitější protest: neúčast.
„Komunista, nebo komunista?“ Tuto otázku si klade čím dál tím více lidí, kteří s rostoucí nechutí sledují politickou scénu. Promiňte, ale tuto volbu už prostě nedám. K volbám nepůjdu, dokud bude na výběr pouze mezi Andrejem Babišem a Petrem Pavlem, respektive mezi figurami, které v sobě nesou stejnou politickou minulost a stejné hodnotové kořeny. Jestliže takto dopadnou i nadcházející prezidentské či klíčové politické volby, raději si počkám dalších pár let, než abych svou účastí legitimizoval systém, který ztratil schopnost nabídnout skutečnou alternativu.
Volba menšího zla není odpověď
Celá léta jsme slýchali argument, že musíme volit menší zlo, abychom zabránili tomu většímu. Tento přístup se stal mantrou české politiky. Výsledek? Menší zlo je sice menší, ale stále je to zlo. Každým takovým kompromisem posouváme laťku přijatelnosti o kousek níže. Politici si zvykli, že nemusí přinášet inspirativní programy ani vysokou morální integritu, protože voliči je nakonec stejně podpoří ze strachu z protikandidáta.
Tento cyklus však nemá konce. Pokud budeme donekonečna volit menší zlo, dostaneme se do bodu, kdy už žádné dobro v nabídce nezbude. Volby přestanou být svátkem demokracie a promění se v pouhou sázkovou kancelář, kde se lidé snaží odhadnout, která katastrofa bude méně bolestivá. Odmítám na tuto hru přistoupit. Hlas, který má vyjadřovat mé přesvědčení a naději, se nesmí stát nástrojem pouhé defenzívy.
Minulost, která se vrací jako bumerang
Když se podíváme na životní dráhy některých nejvýraznějších postav naší politiky, nelze ignorovat fakt, že minulost formuje charakter člověka. Není to o tom, že by lidé nemohli projít vývojem nebo napravit své dřívější chyby. Nicméně v politice na nejvyšší úrovni hraje symbolika obrovskou roli.
Když se voliči ocitnou v situaci, kdy si mají vybírat mezi osobnostmi spojenými s aparátem předlistopadového režimu, vyvstává palčivá otázka: copak má tato země s deseti miliony obyvatel, vzdělanou populací a obrovským lidským potenciálem skutečně tak malý výběr? Copak jsme nenašli nikoho, kdo by nebyl zatížen touto specifickou kapitolou našich dějin? Ignorovat tento rozměr znamená rezignovat na morální základnu státu.
Demokratická rezignace jako projev vzdoru
Někteří namítnou, že neúčast ve volbách je alibismus, darování hlasu soupeři nebo pohrdání demokracií. Já to však vidím přesně naopak. Neúčast v situaci, kdy jsou obě hlavní volby prokazatelně nepřijatelné, může být silným a vědomým politickým gestem. Je to vzkaz politickým stranám a tvůrcům kampaní, že voliči nejsou ovce, které lze nahnat do ohrady pouhým strašením.
Když se propadne volební účast u lidí, kteří odmítají volit účelové kompromisy, je to jasný signál nespokojenosti se stavem politického systému. Pokud politické elity ignorují poptávku po čistém štítu, po kompetentnosti bez ideologických skvrn a po slušnosti, pak musí nést důsledky v podobě ztráty legitimity u podstatné části populace.
Čekání na novou generaci
Neznamená to, že bych rezignoval na politiku jako takovou. Znamená to pouze to, že odmítám tleskat předem prohranému divadlu. Jsem ochoten počkat. Roky, možná celou dekádu, než se na scéně objeví nová generace politiků, kteří nebudou zatíženi strukturami minulosti, kteří budou mluvit lidskou řečí a budou mít správně postavený hodnotový žebříček.
Demokracie potřebuje čas, ale především potřebuje lidi, kteří si cení své vlastní integrity. Dokud budu postaven před volbu, kde ani jedna z možností neodpovídá mé představě o důstojném vedení země, zůstanu stranou. Není to projev slabosti, nýbrž pevného rozhodnutí: na tuto hru nepřistoupím.
