Článek
Znáte ten pocit, když se probudíte ze spánku, který byl sladší než med, ale hned v první sekundě bdění pochopíte, že svět kolem vás se změnil v zlý sen? Přesně to se mi stalo. Byl to ten typ letního dne, kdy vzduch stojí, slunce pálí jako o život a jedinou záchranou je voda a chlazený nápoj. Vyrazil jsem s Anetou, mojí kamarádkou, ke zdejšímu rybníku. Aneta je skvělá parťačka na blbosti, vždycky má dobrou náladu a její smích je nakažlivý. Její humor dostal v ten den zcela nový rozměr, a bohužel na můj účet.
U rybníka bylo živo. Rodiny s dětmi, skupinky mládeže, senioři na procházce. Voda byla příjemně osvěžující, i když trochu zakalená, což je u rybníka standard. Chvíli jsme si jen tak povídali, házeli si frisbee, občas si zaplavali. Pak nás ale zmohla kombinace únavy ze slunce a jednoho piva. Shodli jsme se, že je čas na pauzu. „Jdeme dát pivo a chvíli vegetit,“ navrhla Aneta. Nebyl jsem proti. Rozložili jsme deky na travnatém břehu, kousek dál od největšího hluku. Aneta vytáhla opalovací krém a já si lehl, zavřel oči a nechal se hřát. Slunce mě uspávalo spolehlivěji než jakákoli ukolébavka. Byl jsem unavený a pivo mi dodalo tu poslední kapku klidné malátnosti.
Prostě jsem odpadl. Spánek byl hluboký a osvěžující, ale netrval dlouho. Probudil mě závan chladu, když se slunce na chvíli schovalo za mrak, a zvuk utlumeného ženského smíchu. Otevřel jsem oči. Světlo bylo ostřejší, než si pamatuju. Vedle mě seděla Aneta. Měla na sobě jen tričko a šortky a v ruce držela mobil. Byla opřená o loket a zírala na obrazovku, ale koutkem oka mě sledovala. Když viděla, že jsem vzhůru, vybuchla smíchy. „Dobré ráno, princi!“ křikla a pak dodala s takovým tím tónem, který nevěstí nic dobrého: „A mimochodem, zkontroluj si Instagram. Máš tam dost slušnou odezvu.“
Rozespale jsem se posadil. „Co? Instagram? Co se děje?“ Aneta mi podala mobil. „Tady se podívej. Ten kopec, co jsi tam vytvořil, je slavný.“ Moje ruka se trochu třásla, když jsem vzal mobil. Na obrazovce byl Anetin nejnovější příspěvek. Nebyla to selfie, nebyla to fotka rybníka. Byl to pohled na rybník, ve kterém byla v hlavní roli, moje erekce ve spánku, vystupující pod plavkami. Fotka byla kompozičně docela promyšlená. Aneta vyfotila panorama rybníka s lesem v pozadí a do popředí umístila mé napjaté plavky, takže kopec mého rozkroku doslova stínil polovinu vodní hladiny. Pod fotkou byl popisek, který mě zasáhl jako blesk: „Chcete si vychutnat pohled na přírodu, ale nevidíte jej přes ten kopec.“
Tma se mi udělala před očima. Vteřina se proměnila v věčnost. Vteřina ticha, pak jsem se podíval na Anetu. Ona už se nesmála. Teď už doslova řvala smíchy, až se jí třásla ramena. „Ty jsi to vážně zveřejnila?“ vydral jsem ze sebe. „No jasně! To je pecka, ne? Ta odezva je neuvěřitelná. Podívej na ty komentáře!“ Přiblížila mobil k mému obličeji. Fotka už nasbírala několik desítek lajků a komentáře se valily jeden za druhým. „To je ale kopec!“ „Myslel jsem, že u rybníka nejsou hory.“ „Příroda je mocná, ale ten kopec je mocnější.“ „Aneta, ty jsi génius.“ Každý komentář byl jako hřebíček do rakve mé důstojnosti.
Chtěl jsem se propadnout do země. Chtěl jsem, aby se ten rybník vylil z břehů a pohltil mě. „Smaž to! Aneto, hned to smaž!“ Aneta se ale nenechala rozhodit. „Neblázni, to je vtipné! Lidé se baví. A ty jsi slavný!“ „Já nechci být slavný kvůli kopci v plavkách!“ vyjel jsem na ni. Ale věděl jsem, že už je pozdě. Fotka byla venku a digitální stopa je věčná. Aneta si ze mě dělala srandu ještě nějakou dobu. Povídala mi, jak mi ve spánku „pracovaly svaly“, a pak mi ukázala dalších deset fotek, které během mého spánku vyfotila. Byly tam fotky z různých úhlů, některé se zvětšením, některé se srovnáním velikosti s pivní lahví. Byl jsem pro ni zábavou po celou dobu, co jsem spal. A já? Já se v tu chvíli cítil jako ta nejtrapnější bytost na planetě. Ta vzpomínka mi bude připomínat, že spát u vody je hazard, obzvlášť s kamarádkou, co má mobil pořád po ruce. Ale alespoň jsem ji pobavil, i když jsem o tom nevěděl.
