Článek
Pátek, čtrnáct nula nula. Většina z nás už v duchu startuje auta, plánuje nákupy na víkend nebo si představuje ten slastný moment, kdy doma odhodí tašku a obejme děti. Atmosféra v kanceláři je už tradičně uvolněná, až na jeden malý, lehce toxický rituál, který nás čeká před odchodem. Šéf si totiž potrpí na tradice. A tou nejdůležitější je vyhlášení „Zaměstnance měsíce“.
Kritéria jsou u nás nastavená s matematickou krutostí. Žádná kreativita, žádný přínos pro tým, žádná efektivita. Jediným božstvem, kterému se u nás skláníme, je odpracovaný čas.
Rituál u nástěnky
„Tak přátelé, pozornost prosím!“ zvolá šéf a v ruce třímá obálku, jako by šlo o Oscary. Všichni se poslušně shlukneme u kávovaru. Už dopředu víme, co přijde. Je to jako sledovat reprízu seriálu, který vás přestal bavit už v první sérii, ale pořád běží v hlavním vysílacím čase.
„Tento měsíc opět nebylo pochyb,“ pokračuje šéf s nadšeným úsměvem. „S rekordním počtem dvě stě hodin se vítězem stává… Karel!“
Karel, muž s pletí barvy kancelářského papíru a očima, které pálí od věčného záření monitoru, vystoupí vpřed. Převezme tisícovku, podá si se šéfem ruku a sklidí vlažný potlesk. My ostatní se na sebe jen krátce podíváme. V našem interním žargonu se téhle trofeji neříká „Cena za výkon“, ale „Cena pro člověka, který nemá osobní život“.
Matematika marnosti
Schválně si to spočítejte. Standardní fond pracovní doby je kolem 160 hodin. Karel jich má o čtyřicet víc. To znamená, že zatímco my jsme byli na fotbalovém tréninku se synem, v kině s manželkou nebo prostě jen spali, Karel tu seděl. Seděl tu ráno v šest, seděl tu v osm večer a pravděpodobně i v sobotu, kdy budovu obchází jen strážný a pavouci.
Pro šéfa je Karel hrdina. Živoucí důkaz loajality. Pro nás ostatní je Karel statistická anomálie, která nám neustále připomíná, že v očích vedení nejsme dostatečně „zapálení“. Jenže zapálení pro co? Pro tisícovku v obálce a pocit, že mě šéf před všemi pochválil?
Rodina vs. Excelová tabulka
Většina z nás v kanceláři má to, čemu se v korporátním světě říká „závazky“, ale my tomu říkáme život. Máme děti, které chtějí vidět tátu dřív, než jdou spát. Máme koníčky, které nás udržují při zdravém rozumu. Máme přátele, se kterými chceme probrat něco jiného než termíny odevzdání projektů.
Když se podívám na Karla, cítím směs lítosti a mírného podráždění. Lítosti proto, že za tu pětistovku a pocit důležitosti prodává to nejcennější, co má. Svůj čas, který se už nikdy nevrátí. Podráždění proto, že nastavuje laťku, na kterou my ostatní, co chceme vidět vyrůstat své děti, nikdy nedosáhneme.
„Týmová práce,“ říká šéf často. Ale co je to za tým, kde je nejvyšším oceněním to, že v něm strávíte každou bdělou minutu?
Neviditelná cena vítězství
Když vyhlášení skončí, Karel se vrací ke svému stolu. Zatímco my vypínáme počítače a loučíme se, on si otevírá další tabulku. Tisícovka v kapse ho hřeje, ale na jak dlouho? Možná mu stačí na jídlo, které si objedná k večeři přímo do kanceláře, protože doma na něj nikdo nečeká a lednice zeje prázdnotou.
My ostatní vycházíme z budovy. Venku svítí slunce a vzduch voní přicházejícím víkendem. Možná nemáme v kapse bonusovou tisícovku a šéf o nás nemluví v superlativech, ale máme něco mnohem lepšího. Máme cestu domů, která nevede přes přesčasy.
