Článek
Bylo mi pětatřicet a moje biologické hodiny tikaly tak hlasitě, že jsem je slyšela i přes dunění pračky. Po řadě nepovedených, krátkých i delších vztahů, které končily vždy stejně, rozčarováním a pocitem, že to pravé prostě neexistuje, jsem se cítila neuvěřitelně sama. Každý víkend jsem trávila u televize s pocitem, že jsem se v honbě za kariérou a dokonalým životem někde zasekla.
Sama sebe jsem si říkala: „Dobře, najdi si koníček, kde potkáš chlapy!“ Ale víte co? Chození do zakouřených barů a doufání, že ke mně přistoupí princ na bílém koni, bylo pod mou úroveň. A mé skutečné koníčky? Čtení knih a vaření – tam na „chlapa“ fakt nenarazíte.
Můj koníček je čtení knih
A pak mi to došlo: co nejlépe vyplní chvíle samoty, donutí mě jít ven a zároveň se stane přirozeným otevíračem konverzací? Pes!
Rozhodnutí padlo, a tak se u mě doma objevil Charlie, kudrnatý a neuvěřitelně energický kříženec. Nejenže mi přinesl do života radost a řád, ale já si ho koupila i s takovou malou, tajnou, cynickou nadějí, že by mohl posloužit jako „magnet na budoucího přítele“.
A ejhle! Půl roku jsme s Charliem tvořili nerozlučnou dvojici. Já se naučila, že vstávat za rozbřesku není zas tak strašné, a on mě naučil, že radost se dá najít v každém louži. A pak se to stalo.
Jednoho slunečného odpoledne jsme se procházeli v našem oblíbeném parku. Charlie, který v té chvíli pronásledoval veverku, se mi nečekaně zamotal pod nohy a já málem spadla přímo k nohám… nějakého muže.
„Promiňte, on je ještě neřízená střela,“ vyhrkla jsem a chytila Charlieho za vodítko. Muž se jen usmál. Byl vysoký, měl hřejivé hnědé oči a v ruce držel starý, ošoupaný tenisák. „To nevadí, je rozkošný. Jak se jmenuje?“ zeptal se, aniž by spustil pohled z mého psího společníka.
A ta konverzace se rozjela úplně sama, přirozeně, bez jakéhokoli křečovitého flirtování. Mluvili jsme o psích granulích, o nejlepších trasách na venčení a o tom, jak je s nimi život lepší. Zjistila jsem, že se jmenuje Tomáš a že je, stejně jako já, velký milovník psů.
Druhý den jsme se potkali náhodou na stejném místě. Pak třetí, už trochu méně náhodou. Charlie se stal naším společným tématem, společnou aktivitou a dokonce i maskotem. S Tomášem jsem nemusela předstírat nic, co nejsem, protože mě viděl ráno v teplácích, s rozcuchanými vlasy, jak sbírám psí exkrementy. A stejně se usmíval.
Po měsíci procházek a hlubokých rozhovorů to už nebylo jen o psech. Zjistila jsem, že Tomáš je laskavý, inteligentní a má ten nejpodmanivější smích, jaký jsem kdy slyšela.
Dnes jsme spolu rok a Charlie už není jen „přítelův magnet“ – je náš „matchmaker“. Když se ohlédnu zpět, je mi jasné, že jsem přítele nemohla najít v hospodě, ale tam, kde jsem byla nejvíce sama sebou a dělala to, co mě baví: v parku se svým milovaným psem.
