Článek
Cesta do Nepálu, do srdce Himálaje, je vždycky zážitek. Tentokrát jsem se však s realitou setkal ještě dříve, než jsem opustil Dubaj. Můj let měl odstartovat z terminálu, který obsluhuje destinace v jižní Asii a Africe – místa, která mají svá specifika a kde se luxus často snoubí s mnohem drsnější realitou. A právě tato realita mě tvrdě zasáhla v letištním salonku.
Jako cestovatel, který si cení klidu a pohodlí během dlouhých přestupů, jsem se těšil na chvíle odpočinku v salonku. Přístup jsem měl zajištěný, a tak jsem očekával obvyklý standard – příjemné sezení, něco k snědku, pití a hlavně čisté sociální zařízení.
Už při vstupu do salonku jsem cítil, že něco je jinak. Byl přelidněný, ale na to už jsem si zvykl. Fronty na jídlo, obsazené téměř každé místo. To by se dalo ještě snést. Lidé se snažili, i v tom shonu, najít si své místo a kousek klidu.
Co mě ale okamžitě udeřilo do očí, byla uvolněná atmosféra, která hraničila s jistou bezohledností. Cestující seděli bez bot, což je v mnoha kulturách naprosto běžné a v pořádku, ale v klimatizovaném prostředí letištního salonku, kde se kolem vás míhají stovky lidí, to působilo… nečekaně. A pak přišel pohled na některé z nich, jak si s naprostou samozřejmostí dávají nohy na stůl. Ano, na stůl, kde ostatní jedí nebo si odkládají své věci. V tu chvíli jsem si pomyslel, že „prémiový“ zážitek zde dostává úplně jiný rozměr.
Pozitivní však bylo, že jídlo bylo dobré a rychle doplňované. Personál se snažil udržet krok s neustálým nájezdem hladových cestujících, což oceňuji. Pár kousků něčeho teplého, salát a něco k pití – to pomohlo zahnat počáteční rozčarování.
Největší šok mě ale čekal na toaletách. Když jsem otevřel dveře, naskytl se mi pohled, který si budu pamatovat hodně dlouho. Toalety doslova přetékaly. Voda s něčím, co rozhodně nepatřilo na podlahu, pokrývala celou místnost. Byl to chaos, který překonal všechno, co jsem dosud viděl v jakémkoli letištním zařízení. Vzduch byl těžký a pocity, které se ve mně mísily, byly znechucení a bezmoc.
V tu chvíli jsem se bez jediného zaváhání otočil a odešel. Pomyšlení na to, že bych měl použít tyto toalety, bylo naprosto nemyslitelné. Jediná myšlenka, která mi proběhla hlavou, byla: „Ještě několik hodin musím vydržet. Jen vydržet do cílové destinace.“
Tento zážitek mi připomněl, že svět je rozmanitý a že očekávání prémiových služeb se může v různých koutech světa a v různých kontextech diametrálně lišit. Byl to silný kontrast mezi snahou o luxusní cestování a realitou letiště, které slouží cestujícím s různými kulturními zvyklostmi a očekáváními. I když Nepál byl nádherný, na toalety v Dubaji nezapomenu.
