Článek
Máte pocit, že se vám špatně dýchá pod tíhou drahých energií? Máte depresi z toho, že vaše výplata stále klesá díky inflaci? Tak zadržte dech a otřete si slzy do nejbližší trikolóry, protože naše vláda konečně vyřešila nejpalčivější problém 21. století. Máme Den české vlajky!
Je to tak. Odteď bude 30. březen dnem, kdy se budeme moci hromadně poplácat po ramenou a říct si, že jsme ti nejlepší Češi pod sluncem. Protože co jiného nám v téhle zemi chybělo? Kvalitní dálnice? Moderní školství? Udržitelný důchodový systém? Ale kdepak, chybělo nám políčko v kalendáři, které nám úředně nařídí, že máme být hrdí na kus látky s modrým klínem.
Vlastenectví na povel
Přiznám se vám, jakmile se ke mně ta zpráva dostala, stalo se něco magického. Najednou jsem se v obýváku postavil do pozoru. Moje pivo v ruce začalo chutnat víc „česky“, a i ten levný salám z výprodeje jako by najednou voněl po lipovém květu. Cítím se prostě víc Čechem. Je to podobný pocit, jako když vyhrajeme v hokeji nad Rusákama, akorát teď k tomu nepotřebujeme brusle, stačí nám razítko z úřadu vlády.
Je fascinující sledovat priority našich zákonodárců. Zatímco zbytek světa řeší umělou inteligenci a energetickou transformaci, my v srdci Evropy investujeme drahocenný čas do schvalování symbolických gest. Je to geniální tah. Stojí to nula korun (pokud nepočítáte ty stovky hodin placeného času úředníků a poslanců), a přitom to vypadá, že se „něco dělá“. Je to takový politický ekvivalent toho, když si v hořícím domě srovnáte dečku na stole, aby to vypadalo útulně.
Hlavně, že se shodneme
V době, kdy se národ hádá i o to, jestli patří kečup na špagety, přichází toto sjednocující gesto. Vláda nám vzkazuje: „Sice se neshodneme na daních, ale všichni se shodneme, že máme hezkou vlajku.“ No není to dojemné? Skoro bych uronil slzu.
Takže si pište do deníčků: 30. březen. Neplést se 28. říjnem! To by byla osudová chyba. Jeden den budeme slavit vznik státu a hned druhý den budeme slavit tu vlajku, aby se náhodou neurazila.
Děkujeme, milá vládo. Teď už zbývá jen schválit Den českého knedlíku, Den českého remcání a Den „Už je to jedno, hlavně že máme symboly“. Až pak budeme skutečně kompletní. Do té doby se jdu učit, jak správně salutovat, protože s tímhle novým zákonem jsem konečně pochopil, v čem spočívá skutečná prosperita národa. Víc vlajek, víc Adidas… teda, víc Česko!
Důležité upozornění: Pokud jste během čtení tohoto článku pocítili neodolatelnou touhu začít si barvit obličej na trikolóru nebo jste šli zkontrolovat, jestli máte vlajku vyžehlenou puky směrem k Bruselu, raději si dejte studenou sprchu. Celý text byl prošpikován těžkým sarkasmem a satirou. Cílem nebylo urazit naše státní symboly (které máme upřímně rádi), ale spíše poukázat na fascinující schopnost našich politiků řešit „problémy“, které nikoho nepálí, zatímco ty skutečné hoří jasněji než táborák na Letné. Takže klid, chleba kvůli novému svátku levnější nebude, ale aspoň jsme se společně zasmáli nad tím, jak málo stačí k „úřednímu“ štěstí.
