Článek
Říká se, že lidé se nemění. Já po deseti letech vztahu vím, že je to mýtus. Někdy se člověk nezmění jen uvnitř, ale projde transformací tak radikální, že ráno u snídaně pochybujete, zda vedle vás sedí tatáž osoba, se kterou jste před lety maturovali.
Láska z lavice: Časy, kdy stačilo mýdlo a voda
Náš příběh začal jako klasická středoškolská romance. Jana byla tou dívkou, kterou jste si nemohli splést s žádnou jinou. Zatímco ostatní holky trávily přestávky na záchodech nanášením vrstev makeupu a řešením nejnovějších módních trendů, Jana byla ztělesněním přirozenosti.
Pamatuju si ji v jejích vytahaných svetrech, pohodlných džínách a s dlouhými, rozpuštěnými vlasy, které jí voněly prostým šamponem. Byla krásná od přírody. Nepotřebovala masky, nepotřebovala si nic dokazovat krátkými sukněmi. Miloval jsem na ní tu svobodu a upřímnost. Po škole jsme spolu začali bydlet a svět se zdál být v naprosté rovnováze. Každý jsme si našli práci a budovali si svůj malý vesmír.
Nenápadný zlom na recepci
Všechno se začalo měnit ve chvíli, kdy Jana nastoupila jako recepční do luxusního kosmetického salonu. Tehdy mi to přišlo jako skvělá příležitost, ale dnes vím, že to byl začátek konce naší staré reality. Prostředí plné estetiky, dokonalých tváří a neustálého tlaku na vzhled ji začalo formovat.
Zpočátku to byly jen drobnosti – nová rtěnka, upravené obočí. Ale postupem let se zájem o „zkrášlování“ stal její hlavní vášní. Z koupelny, kde jsme se dřív střídali během deseti minut, se stala její svatyně, ve které tráví hodiny. Přirozenost ustoupila preciznímu makeupu a její šatník prošel revolucí, kterou jsem nestíhal pobírat.
Proměna v „ženu za kterou se každý otočí“
Dnes vedle mě stojí žena, kterou bych před deseti lety nepoznal. Pohodlné oblečení nahradila vyzývavá trička s hlubokými dekolty, upnuté legíny a minisukně, které víc odhalují, než zakrývají. Vrcholem všeho byl moment, kdy se mi svěřila se svým snem: nová, větší prsa.
Najednou jsem se ocitl vedle někoho, kdo místo své přirozené krásy, kterou jsem tak uctíval, vystavuje na odiv téměř vše. Z té skromné holky se stala žena, za kterou se na ulici otočí úplně každý. A s tím přišel stín, který mě začal požírat zaživa.
Žárlivost jako tichý jed
Nikdy jsem nebyl žárlivý typ, ale tohle mě zlomilo. Pokaždé, když se Jana chystá do práce, dívám se na ni a v hlavě mi běží ničivý film. „Proč se obléká jako do klubu na lov, když jde jen do práce?“ ptám se sám sebe. Ta nejistota je ochromující.
Když jde ven s kamarádkami, prožívám vnitřní peklo. Moje žárlivost není jen strachem, že mě podvede, je to hluboká frustrace z toho, že se z mé intimní, „soukromé“ Jany stala veřejná atrakce pro oči všech mužů v okolí. Cítím, jak se mi situace vymyká z rukou. Moje žárlivost roste s každým jejím dalším vylepšením, s každým centimetrem odhalené kůže.
Deset let vztahu je dlouhá doba, ale já se teď ptám: Miluju tuhle novou Janu, nebo jen zoufale lpím na vzpomínce na tu holku v mikině, která už dávno neexistuje? Boj s vlastní žárlivostí je každodenní válka, kterou zatím prohrávám na celé čáře.
