Článek
U hlavní silnice v Kroměříži sídlí obchůdek, který ještě před rokem plnil místní sociální sítě fotografiemi stylových vazeb. Dnes je v něm ticho. Majitelka Olena, jejíž měkká čeština prozrazuje ukrajinský původ, stojí za pultem a vyhlíží zákazníky. V městě, kde se „každý zná s každým“, se nálada změnila nejcitelněji.
Rozhovor
Oleno, proč jste si pro své podnikání vybrala právě Kroměříž?
Zamilovala jsem se do zdejších zahrad. Květná a Podzámecká zahrada jsou pro mě jako z pohádky. Říkala jsem si, že město, které tak miluje květiny, bude mít pro můj styl pochopení. A první rok to tak skutečně bylo.
Jak vás Kroměřížané přijali na začátku?
Byla jsem nadšená. Lidé mi nosili rady, kde sehnat nejlepší české dodavatele, sousedé z vedlejších obchodů mě zvali na kávu. Byla jsem „ta šikovná Ukrajinka, co oživila tuhle ulici“.
Kdy jste pocítila, že se ta sousedská idylka začíná drolit?
Asi s příchodem loňského podzimu. Začalo to drobnými incidenty. Někdo mi na výlohu nalepil samolepku s přeškrtnutou ukrajinskou vlajkou. Pak mi pár lidí do očí řeklo, že v Kroměříži by měly být „české kytky z českých rukou“.
Kroměříž je menší město. Jak moc zde pociťujete vliv politických kampaní, které cílí na protiukrajinské nálady?
Tady se to šíří jako lavina. Když se v Praze koná demonstrace nebo když SPD vydá nový plakát o tom, jak Ukrajinci vyjídají stát, druhý den to slyším u nás v obchodě. Lidé v malém městě víc věří tomu, co se říká „u piva“ nebo co sdílejí místní politici na Facebooku.
Jak se to konkrétně projevilo na vašich tržbách?
Měla jsem okruh asi padesáti stálých zákaznic – maminek, učitelek, úřednic. Více než polovina z nich přestala chodit. Když je potkám na náměstí, sklopí oči. Cítím, že se stydí za to, že u mě dřív nakupovaly, nebo se bojí, co by řeklo okolí.
Zmínila jste politiku. Máte pocit, že se lidé v Kroměříži nechali ovlivnit rétorikou o „přednostech pro Čechy“?
Bohužel ano. Je to smutné, protože já těm lidem nic neberu. Naopak, opravila jsem nebytový prostor, který byl roky prázdný a ošklivý. Ale propaganda funguje. Stačí pár vět o tom, že kvůli nám není místo ve školkách, a lidé zapomenou, že jsem ta stejná Olena, která jim loni vázala svatební kytici.
Stalo se vám v poslední době něco, co vás vyloženě zasáhlo?
Ano, nedávno u mě jedna paní vybírala kytici na hřbitov. Když jsem jí odpovídala na cenu, poznala můj přízvuk. Položila květiny zpátky na pult a řekla: „Radši půjdu do marketu, než abych dávala vydělat vám. Máte všechno zadarmo.“ Bolelo to, protože ty květiny jsem musela ráno ve čtyři hodiny sama dovézt ze skladu.
Máte v Kroměříži i zastánce, kteří u vás nakupují právě proto, aby vás podpořili?
Ano, a ty miluji. Jsou to lidé, kteří přijdou a řeknou: „Nenechte se otrávit, Oleno.“ Často jsou to mladí lidé nebo naopak ti velmi staří, kteří si pamatují historii. Ti jsou mou jedinou nadějí, že tu zůstanu.
Jaké to je, provozovat podnik v atmosféře, kde se cítíte jako cizí prvek v jinak krásném historickém městě?
Je to osamělé. Kroměříž je uzavřená komunita. Když se proti vám obrátí veřejné mínění, cítíte to v každém obchodě, kam jdete nakoupit rohlíky. Někdy mám chuť se sbalit a odjet do Brna nebo Prahy, kde se člověk ztratí v davu.
Co by se muselo stát, abyste se tu opět cítila jako na začátku?
Musela by přestat ta nenávist v televizi a na internetu. Přála bych si, aby se lidé v Kroměříži zase dívali na moji práci a ne na můj původ. Květiny nenosí uniformu ani politickou příslušnost. Jsou prostě jen pro radost.
Pohled z ulice
Kroměříž zůstává malebná, ale pod povrchem bublá napětí, které dříve nebylo patrné. Olenin příběh je obrazem dnešní doby – ukazuje, jak snadno lze rozbít křehké sousedské vztahy pomocí politického marketingu a strachu.
